Narodil se 23. 9. 1395 slunečního věku. Po otci smauddim, po matce kmogar, byl pojmenován Az-Eira, neboť byl menší než většina trpasličích novorozeňat a vlásky měl sněhobílé. Dětství měl šťastné, žil se svými rodiči, mladším bratrem a starší sestrou v jedné malé, ale obchodně významnější (díky nádherným a kvalitním výrobkům z mědi) vesničce na úpatí Dračích hor. Otec ho zaučoval do umění kovářského, jak v oblasti zbraní, tak v odvětví měděném – šperky, doplňky. Matka jej také zasvěcovala do starých rodových tajemství, alchymie. Neznala toho sice mnoho, ale mladý a šikovný trpaslík si vše brzy osvojil a neustále se rozvíjel svými pokusy a potrhlými nápady.

Byl by takto spokojeně žil celý svůj dlouhý život, kdyby se mu nenaskytla příležitost získat si nové jméno, yo’Lbar Panja, což je v překladu „Tygří tlapa“. Nebyla to však úplně jeho vůle. Již nějakou dobu se krajem nesly zvěsti o tajemných skřetích nájezdnících napadajících malé, převážně lidské a téměř bezbranné vesničky v podhůří Jitřních vrchů. Nikoho z jeho rodné vesnice nenapadlo, že by se skřeti mohli odvážit až k Dračím vrchům do trpasličích osad.

Stalo se to v jeden nádherný letní den, když byl s bratrem v lese pro dřevo. Při návratu domů zneklidnil oba bratry zvláštní tlumený třeskot a podivně mnoho štiplavého kouře. Přidali do kroku, potom až běželi. Přišli však pozdě. Skřeti se již ztráceli za horizontem a jejich přítomnost potvrzovaly už jen hořící domy a mrtví ležící na ulicích. Vstupy do měděných dolů byly zasypané, živý plot okolo vesnice prosekaný a požární hláska zbouraná.

Tato událost oba bratry ovlivnila na celý zbytek života. Přidali se k družině přeživších a přísahali nájezdníkům pomstu. Nakonec se jim skřety podařilo asi po roce a půl dopadnout. Poslední střet byl však velice tvrdý, s velkými ztrátami na obou stranách. Ve zřícenině starodávné hlásky, kde se boj odehrál, přišel Az-Eira i o posledního člena rodiny, svého bratra. A právě tehdy si vysloužil své jméno. Trpasličtí bojovníci začali ztrácet kontrolu nad průběhem bitvy a Az-Eiru, jeho bratra a ještě jednoho válečníka, Oddiya, obklíčili skřeti v bývalé konírně. Oddiyus byl vážně zraněn a nemohl již mnoho pomoci. Az-Eirovi docházely síly a navíc ztratil svou sekeru. V tu chvíli velký černý skřet pozvedl svou palici a ranou do zátylku jeho bratru přerazil vaz. Tato smrt však Az-Eiru uvedla do takové trpasličí bojové zuřivosti, že zbylé skřety ubil rukama v ocelových rukavicích, které drásaly vše, co jim stálo v cestě. V tomto vytržení vynesl oba spolubojovníky ven do bezpečí a poté vedl zbylou družinu do vítězství a ke splnění přísahy.

S novým jménem se uzavřel do sebe a začal se toulat světem, snaže se na vše zapomenout. V boji se utužil a získal si pověst obávaného bojovníka. Jeho dobré srdce mu však kázalo pomáhat lidem. Stejně tak mu ale nedalo zapomenout na rodinu, a proto ze srdce nenávidí skřety.

Stal se z něj odolný a silný trpaslík, který se nebojí položit život za přátele, slabší nebo své přesvědčení. Nebojí se smrti. Bohužel do takové míry, až jí pohrdá, nadmíru riskuje a naneštěstí si neuvědomuje ani těžkost smrti bytostí kolem něj a v tvrdém boji ho často zachvacuje stejná zuřivost jako při smrti bratra. Na štítu nosí hlavu šavlozubého tygra a jako nejoblíbenější zbraň používá bojovou sekeru.

Když mu bylo 75 let, dostal se na svých cestách do oblasti Východních jezer, kde se připojil k družině trpaslíka M’gwara, kterého zaujal yo’Lbarův bojový um, a tak využil jeho mládí a získal si ho na svou stranu. V té době právě M’gwar založil samostatnou říši Svobodný kraj. Yo’Lbar začal považovat M’Gwara za svůj vzor, hlavně pro jeho odvahu, autoritu a zapálenost pro svobodu trpaslíků. Moc dlouho mu to však nevydrželo, neboť se na diplomatické výpravě do tehdy ještě neutrálního Tholharu setkává s Khrezâmem, tamním geniálním stratégem. S ním stráví mnoho hodin v bouřlivé debatě. Čas takto strávený podle některých svědků desetkrát převyšoval čas jednání s tamním vládcem. Cestu nazpět do Svobodného kraje nastoupil zamyšlený a změněný. Po návratu se pohádal s M’gwarem a ve spěchu odjel.

Dostal se až do města, kde se konala schůze Obchodního svazu. Není úplně jasné, co všechno tomu předcházelo, ale v den jeho 76. narozenin byl zvolen vojevůdcem OS. Na tomto postu se toho mnoho naučil. Zdokonalil se ve strategii a získal si velkou úctu. Navzdory roztržce s M’gwarem využíval jeho radikálnosti a udržel si jej za spojence (byť poměrně volným) a M’gwar dále podnikal i subjektivní teroristické akce.

Z rozhovoru s Khrezâmem si odnesl ještě něco: nápad, který zdokonalil a začal používat. Byla to komunikace na bojišti pomocí soustavy vlajek, které byly umístěny na vyvýšeném místě nad bojištěm.

Po nějakém čase se tak začalo yo’Lbarovi velmi dařit, nejspíše i díky jeho přístupu k vojákům. Do bitev chodil v čele armády, velel z pole, bydlel v táboře a před každou bitvou procházel tábořištěm a povzbuzoval vojáky. Díky tomu mu byli vojáci oddáni a bojovali ze všech sil. Vytvořil si však ke svým vojákům takový vztah, že jich chtěl ztrácet co nejméně, a tak používal taktiky vyčkávání, přípravného bombardování dalekonosnými katapulty a přesně propočítaných akcí. Tato pomalá a málo útočná taktika se nelíbila sněmu OS a nahradili jej jiným vojevůdcem, ofenzivnějším. Ten pak definitivně skončil spolupráci Obchodního svazu s M’gwarem.

Yo’Lbar odmítl dál sloužit v armádě OS a vydal se znovu do divočiny. Na svých cestách pozoroval postupné vítězství OS a následnou devastaci území Královské aliance. Vydal se západním směrem, co nejdál od míst, kde prolil mnoho krve. Za těch mnoho let od roku 1479 do začátku roku 1520 prošel celý západní Taulinor. Navštívil Opelëngol, prošel Talltirem a na pět let se usadil v multikulturním městě na jihu Mysu umírajícího slunce. Avšak po místních mocenských sporech v okolních okresech se znovu vydává na cestu. Přes Hájemství a Západní hvozdy doráží do Vigorských hor, kde navštěvuje tamní království v posledních letech jeho prosperity. V době, kdy přichází k Tholharu, je v malém městečku svědkem povolání elfky Alarin do boje proti jakési Radě. Nabízí svou pomoc a vyráží spolu s Alarin do Malé nížiny.