Narodila se roku 1477. Když se Amún Erca rozhodla opustit armádu, která ničila Kradtany, narazila na kraji lesa na mrtvou stařenu, v jejímž koši křičela malá blonďatá holčička. Amún se sirotka ujala, aby tak odčinila svůj podíl na krveprolití. Dívce začala říkat Hína, což v elfském jazyce znamená dítě.

Amún nebyla zrovna rozeným rodičem, ale Hína byla velmi zvídavá a rychle se učila, a tak od elfky pochytila snad vše, co mohla. Hínino dětství bylo sice osamělé, neboť jen zřídka měla možnost trávit čas s někým jiným než s Amún a jinými lesními obyvateli, zato však klidné, radostné a prožité v bezpečí. Když se pak kolem svého dvacátého roku dozvěděla, že se Amún podílela na ničení jejího rodného města a rodiny, došlo mezi ní a její vychovatelkou snad k první větší hádce, po které Hína rozčilená odešla pátrat po svých příbuzných.

První kroky Híny vedly k troskám Kradtan, kde zjistila, že město bylo do základů zničeno a že bitvu nejspíš nikdo nepřežil. Vydala se tedy pátrat dál. Šest let Hína chodila po Taulinoru, navštěvovala nejrůznější knihovny a místa, až se konečně dostala do Roklánu. Poté, co v městě pobyla několik týdnů, potkala na ulici starce, který ji pozdravil způsobem, jakoby ji již dávno znal. Stařec, jehož jméno bylo Vlastimil, ji pozval do svého šlechtického domu, kde se Hína konečně dozvídá, kdo vlastně je.

Za velké Taulinorské války se při jedné ze svých výprav dostal mladší syn císaře do Roklánu. Není divu, že se rychle zamiloval do krásné šlechtické dcery. Po spěšné svatbě, se kterou nevěstin otec Vlastimil nesouhlasil, odešel mladý pár do Kradtan. Po nějaké době dostal Vlastimil dopis od své dcery, ze kterého se dozvěděl, že se mu narodila vnučka jménem Fringila, což znamená ve starém jazyce pěnkava. Přiložen byl i nákres jejího znaku, podle kterého Vlastimil Hínu Fringilu poznal. Je totiž starým zvykem, že každé šlechtické dítě má svůj znak, který pak dívky nosí jako náušnice. Tyto náušnice Hína stále měla.

Hína se rozhodla v domě svého dědečka zůstat a pečovat o něj v jeho stáří. Vlastimil ji naučil šlechtickému chování a veškerému umění lidí. V té době se Hína také potkala se Sardoryem, od něhož se mnohému přiučila. Po dědečkově smrti v roce 1509 Hína nevidí smysl zůstávat ve městě, nemluvě o tom, že již dlouho touží po způsobu života v lese, ve kterém vyrostla. Rozhodla se tedy vrátit za Amún.

Na cestě ji ovšem stále častěji přepadávají menší skupiny skřetů. Hína má tak příležitost si prakticky procvičit bojové umění, které si od svého dětství osvojovala. Při jedné takové potyčce sice zvítězila, ale byla vážněji zraněna. Těžko říct, jak by to dopadlo, kdyby pár dní poté nepotkala skupinu lidského bojovníka, který se snaží skřety ničit. Ten Hínu ošetřil a ona se pak přidala k jeho družině. Bojovník však chtěl zůstat v utajení, a proto neprozradil svůj původ, věk ani jméno a nevyžaduje to ani po Híně. Hína je šťastná, že může opět pobývat v přírodě a zároveň být prospěšná Taulinoru. Zároveň se z ní stává bojovnice s velmi osobitým stylem, dokáže totiž efektivně kombinovat, jak elfský, tak lidský způsob boje. Srdce ji ovšem stále táhne do míst, kde vyrostla, a tak v roce 1520 družinu opouští. Po cestě potkává Erunama, který jí říká o Malé nížině. Hína chce ale nejprve vyhledat Amún, což se jí nepodaří, a proto se nakonec rozhoduje do Malé nížiny vypravit. Netuší však, že se s Amún opět setká právě tam.