Je elfkou z rodu taurëdar, která se narodila prostým elfům z Lesovišť neboli Západních hvozdů. Rodiče by ji bývali rádi viděli mezi bojovníky a dali jí proto příznačné jméno Mahtiel, což se do obecné řeči překládá jako Martina, bojovná. Ona ale raději zvolila hraničářské řemeslo, protože se ráda toulala lesem. I proto se jí začalo říkat Alarin – to totiž znamená ranní les. Ač hraničář musí být zběhlý i v boji, ona oblibovala více poznání života lesa, umění zůstat nepozorována při pohybu v terénu a táboření. V době svého učení prošla s družinou svého mistra rodná Lesoviště křížem krážem. Říkalo se o ní, že se vždy dostane tam, kam má namířeno, a má-li při tom zůstat nespatřena, stane se tak.

Po svém vyučení se připojila k jiné družině, kde pomáhala s výukou dalších hraničářských učedníků. S nimi cestovala po krajině Mysu umírajícího slunce a studovala místní lesy, v mnohém odlišné od Lesovišť. Co chvíli se čekalo, že se stane mistrem vlastní družiny, ale najednou zmizela. Co se s ní stalo, to nikdo neví. Jakoby se po ní země slehla, dlouho o ní nikdo nic neslyšel. Možná se vdala a v tichosti vychovala děti, kdo ví… Jisté však je, že jednoho dne dostala nabídku doprovázet malou skupinu nezkušených lesních elfů na výpravě do Vigorských hor. Přes divoké boje o okolní území a hrady, probíhající mezi královstvími Valorion a Imitris, provedla družinu Ringerol mnoha nebezpečími až k poustevníkovi do nitra Vigorských hor. Alarin se krajina Vigorských hor zalíbila. Zůstala tedy i nadále a byla svědkem založení místa Hyandarussë, kde potkala Tylluana Erunamo Galadira. Se zájmem také sledovala stavbu města Avantamos, kde přispěla svou troškou ke společnému dílu. Město ale není místem, kde by Alarin mohla dlouhodobě přebývat a být tam šťastná. Když byly první práce u konce a Avantamos začalo prosperovat, opět se vytratila do lesů. Zprávy o úpadku města i o válčení po celém Taulinoru, které ji v lesích dostihly, ji hluboce zasáhly a tíha života na ni dolehla. Život a všechno snažení se zdály tak marné… V otupělosti bloudila po lesích jako stín a nakonec uvažovala i o odchodu do paláců v Sanfarnë.

Právě když se nacházela v malém městě blízko Tholharu, dostihl ji posel od Tumrâra s žádostí o pomoc. Snad jméno poustevníka z Vigorských hor, se kterým se svého času velmi dobře znala, snad naléhavost jeho žádosti způsobily, že Alarin uviděla, jak potřebné je, aby Tumrârovi a všem bytostem, které se chtějí řídit vůlí Stvořitele, pomohla. To ji znovu vyburcovalo k činnosti. Do Malé nížiny vyrazila v doprovodu trpaslíka yo´Lbara, který též nabídl Tumrârovi svou pomoc. Po cestě je ale přepadla skupina skřetů, jen tak tak jim unikli, Alarin však zůstala vážně zraněna. V provizorním přístřešku v lesích se ji yo´Lbar snažil uzdravit, ale zranění se špatně hojilo. Hrozilo, že jestli se brzy neuzdraví, možná nestihnou do Malé nížiny dorazit včas… Z čista jasna se ale jednoho rána před jejich dočasným útočištěm objevila zvláštní postava. Těžko říct, odkud se tam vzala. Beze slova vzala kotlík, začala na ohni vařit odporně páchnoucí odvar a převzala léčení do svých rukou. Tak se seznámili s potulnou bylinkářkou. Ne že by se o ní za tu dobu, co o Alarin pečovala, mnoho dověděli, ale bylo jim jasné, že své řemeslo ovládá vskutku mistrně. Mít takovou bylinkářku nablízku v Malé nížině by se vážně hodilo! Neodvažovali se ale vůbec pokusit zavést na to téma řeč – svérázná bylinkářka má jistě své vlastní plány a rozhodně si nenechá od nikoho diktovat, kam má jít. K jejich překvapení se ale rozhodla pokračovat dále s nimi…