Je elfkou z rodu taurëdar, která se narodila prostým elfům z Lesovišť neboli Západních hvozdů. Rodiče by ji bývali rádi viděli mezi bojovníky a dali jí proto příznačné jméno Mahtiel, což se do obecné řeči překládá jako Martina, bojovná. Ona ale raději zvolila hraničářské řemeslo, protože se ráda toulala lesem. I proto se jí začalo říkat Alarin – to totiž znamená ranní les. Ač hraničář musí být zběhlý i v boji, ona oblibovala více poznání života lesa, umění zůstat nepozorována při pohybu v terénu a táboření. V době svého učení prošla s družinou svého mistra rodná Lesoviště křížem krážem. Říkalo se o ní, že se vždy dostane tam, kam má namířeno, a má-li při tom zůstat nespatřena, stane se tak.

Po svém vyučení se připojila k jiné družině, kde pomáhala s výukou dalších hraničářských učedníků. S nimi cestovala po krajině Mysu umírajícího slunce a studovala místní lesy, v mnohém odlišné od Lesovišť. Co chvíli se čekalo, že se stane mistrem vlastní družiny, ale najednou zmizela. Co se s ní stalo, to nikdo neví. Jakoby se po ní země slehla, dlouho o ní nikdo nic neslyšel. Možná se vdala a v tichosti vychovala děti, kdo ví… Jisté však je, že jednoho dne dostala nabídku doprovázet malou skupinu nezkušených lesních elfů na výpravě do Vigorských hor. Přes divoké boje o okolní území a hrady, probíhající mezi královstvími Valorion a Imitris, provedla družinu Ringerol mnoha nebezpečími až k poustevníkovi do nitra Vigorských hor. Alarin se krajina Vigorských hor zalíbila. Zůstala tedy i nadále a byla svědkem založení místa Hyandarussë, kde potkala Tylluana Erunamo Galadira. Se zájmem také sledovala stavbu města Avantamos, kde přispěla svou troškou ke společnému dílu. Město ale není místem, kde by Alarin mohla dlouhodobě přebývat a být tam šťastná. Když byly první práce u konce a Avantamos začalo prosperovat, opět se vytratila do lesů. Zprávy o úpadku města i o válčení po celém Taulinoru, které ji v lesích dostihly, ji hluboce zasáhly a tíha života na ni dolehla. Život a všechno snažení se zdály tak marné… V otupělosti bloudila po lesích jako stín a nakonec uvažovala i o odchodu do paláců v Sanfarnë.

Právě když se nacházela v malém městě blízko Tholharu, dostihl ji posel od Tumrâra s žádostí o pomoc. Snad jméno poustevníka z Vigorských hor, se kterým se svého času velmi dobře znala, snad naléhavost jeho žádosti způsobily, že Alarin uviděla, jak potřebné je, aby Tumrârovi a všem bytostem, které se chtějí řídit vůlí Stvořitele, pomohla. To ji znovu vyburcovalo k činnosti. Do Malé nížiny vyrazila v doprovodu trpaslíka yo´Lbara, který též nabídl Tumrârovi svou pomoc. Po cestě je ale přepadla skupina skřetů, jen tak tak jim unikli, Alarin však zůstala vážně zraněna. V provizorním přístřešku v lesích se ji yo´Lbar snažil uzdravit, ale zranění se špatně hojilo. Hrozilo, že jestli se brzy neuzdraví, možná nestihnou do Malé nížiny dorazit včas… Z čista jasna se ale jednoho rána před jejich dočasným útočištěm objevila zvláštní postava. Těžko říct, odkud se tam vzala. Beze slova vzala kotlík, začala na ohni vařit odporně páchnoucí odvar a převzala léčení do svých rukou. Tak se seznámili s potulnou bylinkářkou. Ne že by se o ní za tu dobu, co o Alarin pečovala, mnoho dověděli, ale bylo jim jasné, že své řemeslo ovládá vskutku mistrně. Mít takovou bylinkářku nablízku v Malé nížině by se vážně hodilo! Neodvažovali se ale vůbec pokusit zavést na to téma řeč – svérázná bylinkářka má jistě své vlastní plány a rozhodně si nenechá od nikoho diktovat, kam má jít. K jejich překvapení se ale rozhodla pokračovat dále s nimi…

Její jméno znamená „Skrytá, neviděná“ Přídomek Erca, totiž „Osten“, byl původně posměškem jejích soukmenovců, který však přijala za svůj a stala se tak „Skrytým ostnem“.

Kolik jí je let snad ani sama neví, jelikož dny nechává plynout jeden za druhým a nepočítá roky, které odměřují. Někteří ji pro její bezstarostné chování řadí k mladší generaci, jiní vidí v jejím pohledu melancholii, pro kterou ji považují za starší, než vypadá.

Amún se vždy lišila od svých soukmenovců ze Západních hvozdů. Na rozdíl od nich měla chuť a snahu zasahovat do děje okolního světa. Lesní elfové její neobvyklé chování tolerovali, když se snažila pomoci tu elfovi, tu trpaslickému klanu, tu lidské vesnici. Když se je však snažila se svou trpasličí přítelkyní Durdonou přesvědčit a poté i donutit, aby pomohli trpaslíkům ve Velké taulinorské válce, odmítli se bojů účastnit, jejímu počínání se vysmáli a její snahy odsoudili. Tu zahořkla a odešla z jejich středu.

V průběhu bojů stála Amún na straně trpaslíků. Byla přítomna i při útoku na Kradtany ke konci Velké taulinorské války. V průběhu boje o město si však uvědomila krveprolití, kterého se dopouští na nevinných a zhrozila se svých činů. I zatoužila náhle po míru lesa. A protože nebyla vázána žádnými sliby loajality k armádě, rozhodla se uprostřed boje odejít. Při svém odchodu narazila na okraji Kradtany na padlou stařenou, pod jejímž tělem křičelo v proutěném koši batole. Amún se ujala sirotka s rozhodnutím vychovat ho a tím snad alespoň částečně vynahradit svou část viny na jeho osiření. I nechaly hořící město za sebou a toulaly se hvozdy. A Amún si oblíbila samotu.

V roli rodiče si elfka nevedla nejlépe, avšak děvče bylo bystré a vynalézavé, a tak se naučilo všemu, co mohlo od své učitelky pochytit. Svůj dětský věk prožilo radostně v klidu lesů. Neznajíc jméno své chráněnky, oslovovala ji elfka zpočátku Hína, totiž „Dítě“. Obě tomuto oslovení přivykly a Dítě pak už na nic jiného neslyšelo. Ve věku, který je pro potomky lidí věkem dospělosti, se Hína rozhodla pátrat po své minulosti a zjistit, kým skutečně je. Po zjištění, že Amún byla účastna pádu jejího rodného města, byla jata hněvem. Po slovní roztržce odešla hledat možné přeživší příbuzné. Jejich cesty se tak rozdělily.

Amún se navrátila ke způsobu života, který jí byl milý. Toulala se lesy, dokud ji nenavštívila Durdona a nepřesvědčila ji, aby s ní přes pochyby o vlastním charakteru odešla do Malé nížiny, kde se přidají k ostatním národům odporujícím Radě. Amún si je vědoma naléhavosti situace a jen doufá, že nebude opakovat chyby minulosti. Není si proto jista, zda má armádě co nabídnout, jelikož přímé konfrontaci se nyní raději vyhýbá a upřednostňuje záškodnickou taktiku. Má ale oči a uši na svém místě a nedělá jí problém spolupráce s různými rasami.

Její jméno znamená „Dračí dcera“ a narodila se roku 1284 slunečního věku. Pochází ze slavného města trpaslíků kovářů na úpatí Dračích stěn jménem AlghaDevor, které proslulo jak výtečnými zbraněmi, tak i přísnou neutralitou. Za své řemeslo si vybrala hraničářství, což dosud nikdo v přímé linii rodu Adjark’az, dračího oka, (což je jeden z pěti hlavních a vládnoucích rodů v AlghaDevor, z nichž každý nese v erbu jinou část draka) nestalo. Jako jediné dceři jí to však bylo umožněno, a tak si užívala všech výhod svého postavení. Po jistém malém (tedy dle jejích slov) dobrodružství však s ní její rodině došla trpělivost a vyhostila ji až na okraj Dračích stěn

Tam strávila dlouhou dobu o samotě, hlídajíc Velkou poušť. Na svých dlouhých výpravách prokázala vytrvalost i nápaditost, když bránila hranici proti kočovným skřetským tlupám. To přesvědčilo její rodinu, že není neužitečná, a dovolili jí vrátit se. Možná ze cti, možná naopak z nedůvěry (aby nesetrvávala ve městě), byla zařazena do skupiny hlídající důležitou, rozsáhlou a drahou zásilku zbraní podél Laurinén do Velepramenní. Během cesty byli napadeni čtveřicí elfských nájemných vrahů. Obchodníkům se podařilo uniknout, ale celá skupina strážců byla zákeřně povražděna. Jediná Djarttala zůstala naživu a během pěti dnů sama zlikvidovala všechny čtyři vrahy, kteří ji usilovali o život. Nikdo neví, jak ony dny v divočině mezi nimi přežila, ale říká se, že si z tohoto boje odnesla elfskou zbraň (neví se ovšem, zda to není jen obrazné pojmenování pro určité umění boje).

Od těch dob však začala být značně podezřívavá a odtažitá ke všem včetně svých nebližších. Často nejprve střílí či tasí meč a až poté mluví. Snad to je také důvod, proč je úmrtnost cizinců objevivších se v oblasti, kde hlídá, vyšší než je běžné.

Po slavném návratu získala v AlghaDevor zaslouženou úctu a byly jí tam svěřovány atraktivní a náročné úkoly, jako třeba zajištění bezpečnosti a dozor nad řemeslníky budujícími obchodní signální spojení s Jižním pobřežím roku 1410. Tam se také setkala s o devatenáct let mladším Khrezâmem, který zakázku projektoval. S ním se také po skončení Velké taulinorské války (kde se v podstatě ocitili na opačné straně barikády) roku 1481 s pověřením svého města vypravila na dlouhé výzkumné cesty po mýtických místech Taulinoru. Ve Vigorských horách se roku 1488 setkala jednak s Tumrârem a jednak s Erunamem Galadirem, který ji přesvědčil, že mnoho elfů není tak zlých, jak si myslí, a přidal se k nim v pátrání. Pro toto společenství tří dobrobruhů vykovala Djarttala krátké mečíky, které se staly jejich symbolem.

Do AlghaDevor se vrátila Djarttala roku 1517 po zvěsti, že již zůstala nejstarší ze svého rodu a má se proto ujmout svého místa ve vládě. Tam působila jako silný inovační prvek, když ale po několika měsících přišla mohutná zakázka na výzbroj pro skřety, byla jediná, kdo ji odmítal přijmout. Když zástupce všech ostatních rodů ovládla chamtivost po bohaté odměně, rozešla se s nimi ve zlém. Vyhledala Tumrâra již koncem roku 1519 a varovala ho před chystaným zbrojením. Ten ji požádal, aby nějaký čas zůstala. Po rozpoutání celotaulinorské vřavy Radou se rozhodla ujmout se svěřeného vedení svobodných smauddimských válečníků.

Vypráví se, že byl nalezen na mýtině lesními elfy, tam možná také získal jméno Pendlótë (tj. „Květina strání“). Ve zničené zbroji a s několika zraněními ho pokládali za mrtvého. Jeho duše však ještě nestačila opustit tělo, a tak se jim ho podařilo zachránit. Nechtěli s ním však dále mít nic společného, a proto ho svěřili do rukou poustevníka. Ten se o něj pečlivě staral a jemu se znovu vrátila síla. Co se mu však nevracelo, byla paměť. Vzpomněl si na své jméno, ale kromě několika mlhavých obrazů mu jeho původ zůstal skryt. To se stalo někdy okolo roku 1130 SV.

Ve Velké taulinorské válce získal mnoho zkušeností a také dopomohl k několika menším vítězstvím Královské alianci. Po odchodu severních království, předpověděl porážku KA a raději se uchýlil do ústraní. Pátral po své minulosti a objevoval krásy i taje Taulinoru.

Po válce se začal živit lovením skřetů a dalších zlých stvoření. Nezabýval se však hromaděním trofejí, nýbrž získáváním informací. Neboť podle jeho slov: „Mí noldo na-vala“. Vedou se řeči, že má tajné zápisky, kde jsou ty nejcennější informace z jeho pátrání.

Jednou z věcí, kterou odhalil, je nárůst útoků skřetů. Zatímco někteří tomu nepřikládali hlubší význam, on si zvykl nespokojit se s kusými informacemi a začal zkoumat chování skřetů. Toto pátrání ho, skrze studium starých textů a hledáním dalších takovýchto případů, dovedlo až k objevení jisté Rady.

Po odhalení těchto nepříjemných skutečností hledal někoho, s kým by se mohl poradit. Našel starého poustevníka, který ho zachránil. Ten ho ubezpečil, že jakmile si všimne někoho s podobnými úmysly, dá mu vědět.

Narodila se roku 1477. Když se Amún Erca rozhodla opustit armádu, která ničila Kradtany, narazila na kraji lesa na mrtvou stařenu, v jejímž koši křičela malá blonďatá holčička. Amún se sirotka ujala, aby tak odčinila svůj podíl na krveprolití. Dívce začala říkat Hína, což v elfském jazyce znamená dítě.

Amún nebyla zrovna rozeným rodičem, ale Hína byla velmi zvídavá a rychle se učila, a tak od elfky pochytila snad vše, co mohla. Hínino dětství bylo sice osamělé, neboť jen zřídka měla možnost trávit čas s někým jiným než s Amún a jinými lesními obyvateli, zato však klidné, radostné a prožité v bezpečí. Když se pak kolem svého dvacátého roku dozvěděla, že se Amún podílela na ničení jejího rodného města a rodiny, došlo mezi ní a její vychovatelkou snad k první větší hádce, po které Hína rozčilená odešla pátrat po svých příbuzných.

První kroky Híny vedly k troskám Kradtan, kde zjistila, že město bylo do základů zničeno a že bitvu nejspíš nikdo nepřežil. Vydala se tedy pátrat dál. Šest let Hína chodila po Taulinoru, navštěvovala nejrůznější knihovny a místa, až se konečně dostala do Roklánu. Poté, co v městě pobyla několik týdnů, potkala na ulici starce, který ji pozdravil způsobem, jakoby ji již dávno znal. Stařec, jehož jméno bylo Vlastimil, ji pozval do svého šlechtického domu, kde se Hína konečně dozvídá, kdo vlastně je.

Za velké Taulinorské války se při jedné ze svých výprav dostal mladší syn císaře do Roklánu. Není divu, že se rychle zamiloval do krásné šlechtické dcery. Po spěšné svatbě, se kterou nevěstin otec Vlastimil nesouhlasil, odešel mladý pár do Kradtan. Po nějaké době dostal Vlastimil dopis od své dcery, ze kterého se dozvěděl, že se mu narodila vnučka jménem Fringila, což znamená ve starém jazyce pěnkava. Přiložen byl i nákres jejího znaku, podle kterého Vlastimil Hínu Fringilu poznal. Je totiž starým zvykem, že každé šlechtické dítě má svůj znak, který pak dívky nosí jako náušnice. Tyto náušnice Hína stále měla.

Hína se rozhodla v domě svého dědečka zůstat a pečovat o něj v jeho stáří. Vlastimil ji naučil šlechtickému chování a veškerému umění lidí. V té době se Hína také potkala se Sardoryem, od něhož se mnohému přiučila. Po dědečkově smrti v roce 1509 Hína nevidí smysl zůstávat ve městě, nemluvě o tom, že již dlouho touží po způsobu života v lese, ve kterém vyrostla. Rozhodla se tedy vrátit za Amún.

Na cestě ji ovšem stále častěji přepadávají menší skupiny skřetů. Hína má tak příležitost si prakticky procvičit bojové umění, které si od svého dětství osvojovala. Při jedné takové potyčce sice zvítězila, ale byla vážněji zraněna. Těžko říct, jak by to dopadlo, kdyby pár dní poté nepotkala skupinu lidského bojovníka, který se snaží skřety ničit. Ten Hínu ošetřil a ona se pak přidala k jeho družině. Bojovník však chtěl zůstat v utajení, a proto neprozradil svůj původ, věk ani jméno a nevyžaduje to ani po Híně. Hína je šťastná, že může opět pobývat v přírodě a zároveň být prospěšná Taulinoru. Zároveň se z ní stává bojovnice s velmi osobitým stylem, dokáže totiž efektivně kombinovat, jak elfský, tak lidský způsob boje. Srdce ji ovšem stále táhne do míst, kde vyrostla, a tak v roce 1520 družinu opouští. Po cestě potkává Erunama, který jí říká o Malé nížině. Hína chce ale nejprve vyhledat Amún, což se jí nepodaří, a proto se nakonec rozhoduje do Malé nížiny vypravit. Netuší však, že se s Amún opět setká právě tam.

Jeho jméno znamená „útěcha armád“. Narodil se roku 1303 slunečního věku. Přestože je z rodu arzahag, byl jako malý nalezen kočovným kmenem elfů (patrně taurëdar), kteří nebyli schopni ho ponechat svému osudu. Díky tomu je (navzdory svým častým kousavým poznámkám) velmi tolerantní ke všem rasám.

Hledaje svůj původ, putoval po mnoha knihovnách napříč Taulinorem. Četl množství legend, pověstí a pohádek nejrůznějších národů, některé z nich později převyprávěl a sepsal pro jeden z malých východních kmenů, k nimž přilnul. Rovněž mezi spisy nalezl leckteré druhy šifer a kódů, které se naučil kombinovat. Toho se mu podařilo hojně využívat: poprvé, když se připojil k velké zakázce roku 1410. Tehdy státy Jižního pobřeží budovaly signální spojení s AlghaDevor, slavným městem národa smauddim. Soustava, kterou navrhl, vedla přes Dračí skály a při budování se také setkal s hraničářkou Djarttalou, která střežila tamní řemeslníky. Po vykonání úkolu mu věnovala na symbol jeho původu šperk s kamenným stromem a on přijal takové druhé jméno (Darrit – „kamenný strom“) i erb. Jejich cesty se ale přes vznikající přátelství pro zatím rozešly, Khrezâm se připojil k velké skupině trpaslíků stavitelů na severu Východních jezer ve městě Tholhar a stal se jedním z významných armádních stratégů. Říká se o něm, že jeho sekeru nikdy nesmočila krev a přesto zabil stovky nepřátel: obojí je ale poněkud přehnané. V Tholharu vedl velmi úspěšně rozsáhlé války s barbarskými a skřetími jezerními osadami a budoval rovněž obranu proti výpadům zaklínačů z Mrazných plání. Vše se ale změnilo na přelomu let 1470 a 1471, kdy byla rozdmýchána Velká taulinorská válka. V ní se postavili mnozí trpaslíci, ale i svobodomyslnější elfové a lidé z obchodního svazu proti tradiční Královské alianci. O rok později se však Tholhar jako jediné trpaslické království připojilo právě ke Královské alianci, aby získalo posily pro boj se zaklínači z Mrazných plání. Přestože Khrezâm morálně s připojením ke Královské alianci ani s krutou bitvou proti zaklínačům velmi nesouhlasil, nedokázal se jako čistokrevný arzahag vzepřít a bitvy vedl. Jeho pečlivě logická strategie ale proti nepředvídatelným zaklínačům naprosto selhala a stála životy mnohých bojovníků na obou stranách. Není radno mu proto toto dvojí selhání nijak připomínat. Po krveprolití a zažehnání nebezpečí se Tholhar ještě před koncem Velké taulinorské války od prohrávající Královské aliance opět odtrhl.

Khrezâm, zklamaný se svým rodem i sám se sebou, opustil po konci Velké taulinorské války tuto oblast, vrátil se ke studiu legend a vyhledal opět Djarttalu. S ní se roku 1481 vydal pátrat po mýtických místech. Při pátrání po posvátném místě elfů, Sanfarnë, je zarazil bývalý elfský král království Fanyarë (které se nachází ve Vigorských horách a rozpadlo se během Velké taulinorské války). Tylluan Erunamo Galadir, jak se král jmenoval, se ale ke Khrezâmovi a Djarttale v pátrání po legendárních místech nakonec rád připojil, čímž se všichni tři stali dobrými přáteli. V tomto společenství později Djarttala každému vykovala podle Galadirových návrhů krásnou dýku, kterou se dosud všichni tři honosí. Bývalý elfský král je také seznámil s poustevníkem Tumrârem a zkoumal mnohá další místa včetně Malé nížiny. Snad právě Khrezâm Tumrârovi poté vnukl nápad shromáždit armádu odporu proti Radě v Malé nížině roku 1520 (znal ji i její význam dobře z legend). Nebyl ale mezi těmi, kteří Tumrâra do Malé nížiny doprovázeli, protože ten ho vyslal něco hledat do všech Taulinorských knihoven hned, jak pojal první podezření (ještě než bylo zničeno město Avantamos a než Tumrâra kontaktovala Djarttala ohledně velkého zbrojení skřetů ve městě AlghaDevor). Z této cesty by se měl Khrezâm navrátit přímo do Malé nížiny…

Khrezâm je autorem tzv. Khrezâmovy šifry, která umožňuje bez nutnosti klíče podle jednoduchého principu zašifrovat tentýž text téměř nekonečně mnoha způsoby. Před Velkou taulinorskou válkou se také zabýval literární historií, jako editor vydal text O velkém boji hlubin a nebes a Starospis taulinorský.

Metyu se narodil roku 1264 SV v podhůří Talttiru jako jediné dítě xizmatkora Gryma Urddasola. Protože naděje této rodiny na početí dítěte byly mizivé, byl pojmenován Metyu, což se do obecné řeči překládá jako Matouš a znamená Stvořitelův dar. Měl velmi šťastné dětství, na které rád vzpomíná. Hojně se mu dostávalo lásky od obou rodičů i od celého společenství, ve kterém vyrůstal. Když mu bylo 23 let, začal hledat vyšší cíle a rozhodl se, že se stane válečníkem, aby mohl pro arzahag dobýt celý svět. Nastoupil do cvičení a při dosažení plnoletosti, kdy složil paladinské zkoušky, se stal členem gardy bránící hlavu společenství. Při rituálu přijetí do společnosti přijal paladinské jméno Minardil. Jako dar k této významné příležitosti dostal černé iwcalili velké ceny a kvality, na které se naučil velmi brzy dobře hrát a celý život jej nosí s sebou jako vzpomínku na tento slavný den, kdy se připojil k dospělému společenství arzahag.

Členem gardy bránící hlavu společenství byl 170 let a těšil se velké důvěře celého společenství. Jeho hlavní zbraní a symbolem paladinství bylo veliké obouruční kladivo které pojmenoval Morthwyl. Jednoho dne bylo jejich město napadeno a byla vyvražděna většina společenství. Minardil díky svým bojovým a taktickým schopnostem přežil a dokonce hrdinským činem zachránil hlavu společenství. Přesto však byl před zbytkem společenství očerněn a označen za zrádce a hlavního aktéra útoku na město. Jeho trestem nebyla smrt, ale vyhnanství, které pro společně žijící arzahag znamená ještě větší trest.

Po zneuctění a ztrátě svých milovaných Minardil zahořkl, zanevřel na ostatní a začal bezduše bloudit po Taulinoru, hledaje nový smysl a cíl. Po 10 letech cestování sem a tam se rozhodl, že bude pomáhat chudým a bojovat proti zlotřilým boháčům. V průběhu let se okolo něj nashromáždila družina různých velmi schopných lidí a společně tvořili nejrůznorodější skupinu v celé historii Taulinoru. Přepadávali bohaté a jejich majetek rozdávali mezi chudáky. Minardil se snažil si z nich udělat novou rodinu a naučit se od nich co nejvíc. Tehdy se naučil vyrábět a používat luky a získal velmi důležité znalosti pro přežití za tvrdých podmínek. Ačkoliv on sám svoje příjmení Urddasol, což znamená vznešený, několik desítek let nepoužíval, jeho družina a mnozí obdarovaní chudí mu tak rádi říkali. Po celém Taulinoru byl zejména mezi spodinou idealizován a legendarizován jako vznešený ochránce slabých.

Během přesunů po Taulinoru se svojí družinou se seznámil s krásnou pirátkou Merethyl, která se mu stala velmi blízkou, a začali spolu rozvíjet romantický vztah. Zhruba týden před chystanou zbojnickou svatbou však byla Merethyl zatčena a popravena. Tím skočnila další šťastná část Minardilova života. Díky podpoře jeho druhů se mu podařilo se ztrátou vyrovnat, začal však být ještě více opatrnější vůči vládcům a mocným a častěji přesouval svůj tábor. Nakonec ani to nepomohlo: na konci roku 1519, když se vracel s kořistí z přepadeného vozu, objevil prázdný tábor. Všechny věci na místě zůstaly, nikde však nebylo ani památky po jeho druzích. Podařilo se mu zjistit, že jeho družina byla pravděpodobě ovládnuta a zničena jakýmsi čarodějem. Minardil ho začal ihned s touhou po pomstě hledat. Během toho narazil na Erunama Galadira, od kterého se dozvěděl o Radě a existenci Nového Hradeluhu. Nabídku na připojení okamžitě přijal se slovy o vyšším cíli, uvnitř však stále touží pomstít svou družinu.

Minardil je čestný a usiluje o spravedlnost. Stále plní svůj paladinský slib a snaží se vidět věci v dobrém, ačkoliv podle řeči byste ho mohli považovat za škarohlída. Je i jinak rozdvojený – často mluví, ale nikdy neřekne vše, co ví. Má za sebou minulost ochránce zákona i jeho narušitele. Nedává najevo své city, ale uvnitř je citově velmi vázaný na svoji družinu. Je velmi veselý, miluje pichlavý humor, ale nevrlejší trpaslík je málokdy k vidění. Jeho iwcalili má veselý tón, ale smutnější balada je málokdy k slyšení. Přestože je arzahag, je spíše samotářem a často ho můžete najít samotného, zamyšleného, popíjejího korbel dobře vychlazeného piva nebo kouřícího z dlouhé dýmky.

Poprvé Nortlin (tj. „Paprsek mědi“ či „Měděný paprsek“) spatřil taulinorské světlo roku 1380 v chudé oblasti na pobřeží Kerných moří. Žel ho dlouho neužíval, jelikož se v útlém dětství dobrovolně odebral do karimkitských dolů, aby uživil své stárnoucí rodiče. Mnoho let tak každodenně scházel s úsvitem do hlubin a vycházel až při soumraku pokryt uhelným prachem.

Vychován k velké vytrvalosti, velmi při této práci zesílil a zvykl si pomáhat nejen svým nejbližším. Jako uzavřenější typ se však s ostatními trpaslíky nedružil nijak bouřlivě, a proto se také nikdy neúčastnil debatních politických skupin kolem M’gwara. Místo toho se osobně spřátelil s mnohými s podobným životním osudem.

Nortlinův osud se spolu s osudem celého Taulinoru převrátil roku 1470 při rozsáhlém důlním závalu, který započal Velkou taulinorskou válku. Po čtyřicet hodin zůstal tehdy uvězněn s několika svými druhy v pobočné šachtě, než se jim podařilo svépomocí vykopat. Okamžitě s nimi opustil oblast, ve které rychle získával M’gwar na oblibě, a usídlil se v podhůří Sovích vrchů, kde začal bojovat partyzánsky proti Královské alianci. Přestože se jednalo o potyčky méně významné z hlediska Taulinoru, byly o to urputnější a krvavější. I přes četná zranění však neustával v boji, ani když oblast dobyl M’gwar s pomocí skřetů, a tehdy poprvé zvedl zbraň i proti trpaslíkům.

Přestože se stal i se svou skupinou v oblasti postrachem, dokázalo se mu po konci Velké taulinorské války nenápadně včlenit mezi prosté obyvatelstvo. Tam Nortlina poprvé při svých sběrech potkal Khrezâm sbírající lidové pohádky a legendy. Khrezâma nadchnuly jeho taktické schopnosti a vypadalo to, že se spolu spřátelí, dokonce mu Nortlin prozradil svou minulost, přesto ale Nortlin o několik desítek let později jednoznačně odmítl jeho pozvání do Malé nížinyp.

Nortlin totiž na počátku boje s Radou pokládal shromáždění armád na jedno místo za smrtelně nebezpečné. S Radou, která začala operovat od východu Taulinoru, se však smířit nedokázal, obešel všechny vesnice, kam se roztrousili jeho původní druzi a zahájil opět partyzánský boj. Když uspěl i v riskantním vyhlazení skřetích osad kolem zničeného Roklánu, Rada začala vnímat jeho vliv velmi vážně. Použila proti němu svou nejsilnější zbraň: běžné obyvatele a jejich zlé vzpomínky. Ti tak zapomněli, že Nortlin při Velké taulinorské válce pomáhal svrhnout M’gwara a jeho skřety, a zůstaly jim v mysli jen krveprolití. Ochotně pak Radě pomohli Nortlinovy druhy vypátrat a pobít. Nortlin proto z oblasti zklamán prchá, poprvé se dostává do centrálních částí Taulinoru a připojuje se k bojovníkům Nového Hradeluhu…

První jméno znamená „Jeho skála“ a je používáno především elfy. Druhé jméno není jméno, ale spíše přízvisko či přezdívka, kterou získal od lidí za rady, které jim dával, a znamená „moudrý, hloubavý či prozřetelný“.

Sardorya se narodil roku 997 SV na ostrovech Marillë („Perla“), v elfském přístavním městě Cuilë Indil („Živá lilie“). Jako mladý trávil hodně času plavením se po moři. Velice mlád se stal kapitánem a obchodníkem na lodi jeho otce. Na svých obchodních cestách poznal většinu jižního oceánu a mnohá dosud nezmapovaná území. Roku 1134 SV jeho flotila zahnala a zabila hrozného mořského hada, což Sardoryu velmi proslavilo. Nedlouho poté se v Cuilë Indil objevilo stříbro, které se stalo velmi výnosným obchodním artiklem pro obchodníky, a město velmi zbohatlo, ale tento objev nepřinesl městu jen bohatství a blahobyt, ale i piráty a korzáry z dalekých moří. Zprvu byli obchodníci přepadáni hlavně loděmi pod skřetí vlajkou, ovšem později se na pirátství začali podílet též korzáři z řad lidí a elfů. Sardorya se s nimi mnohokrát střetl, ale pouze samotná flotila města Cuilë Indil toho moc nezmohla.

Proto byl roku 1155 SV svolán koncil do města Nuerilen, na který byl Sardorya vyslán jako zástupce města Cuilë Indil. Z koncilu vzešla Jižní Hansa, nejstarší obchodní organizace, skládající se z městských států ležících na souostroví Marillë a z malých ostrovů v blízkém okolí. Úkolem Jižní Hansy bylo sjednotit města z souostroví Marillë v boji proti pirátům a zajistit mír na moři. Sardorya byl zvolen koncilem do funkce Karythara neboli vůdce výpravy (nejvyšší velitel spojené flotily Jižní Hansy).

Hansa celkem rychle nabyla na moci a obchodní cesty byly opět zcela bezpečné. Jižní Hansa si zachovala svojí nezávislost na větších spolcích (Obchodním svazu či Královské alianci) a  snažila se udržovat si s nimi vřelé obchodní vztahy. Sardorya se tehdy velmi zasazoval o to, aby zabránil zapojení měst Jižní Hansy do Velké Taulinorské Války. Poté, co se KA 1472 pokusila o rozpoutání občanské války v souostroví Marillë a následné vylodění, byl Sardorya z funkce Karythara nucen svolat spojenou flotilu Jižní Hansy a přidat se na stranu Obchodního Svazu. Lodě Jižní Hansy a Obchodního svazu společně podnikly ofenzivu proti flotile Královské Aliance a v bitvě o Quildenún definitivně zničily flotilu KA, což vedlo k námořní blokádě jejích měst. Sardorya se poté zapojil do bitev v povodí řeky Kayg’ur. Po mnohých vojenských úspěších se Sardorya dostal do vrcholných pozic uvnitř OS a byl jednou z vůdčích osobností při vyjednávání míru.

Po skočení Velké Taulinorské Války a nastolení míru se uchyluje domů do Cuilë Indil ke svým obchodům. Zde však nepobývá přiliš dlouho a opět většinu času tráví cestami po moři. Poznává cizí království a seznamuje se s jinými elfy, lidmi a trpaslíky. Brzy po skončení Velké Taulinorské Války se však objevuje nová hrozba v podobě skřetů útočících na Souostroví Marillë. Souostroví se zdálo silné a Sardoyovy flotily opět vynaložily velké úsilí, aby udržely skřety co nejdále, ovšem roku 1490 SV se už situace v Jižním moři nedala udržet a lodě se musely stáhnout k obraně svého domovského přístavu Cuilë Indil.

Roku 1492 bylo Cuilë Indil obleženo, Obrana města byla slabá a bylo jasné, že město časem padne. V noci se objevila nebývalé silná bouře, při které Sardoya zahájil poslední ofenzivu proti nepříteli. Tehdy padlo velké množství elfů a byly zničeny téměř všechny lodě, ale skřetí flotila byla poražena a stáhla se. Zásluhy za vítězství v bitvě však nebyly přisouzeny Sardoyovi, ale tajemnému starci v robě, který prý rozpoutal onu noční bouři. A neboť Cuilë Indil nemělo stabilní vládu a panovníka, tak obyvatelé zvolili tohoto cizince za krále, který posléze vládl neomezenou mocí. Obyvatelům zaručoval bezpečí před skřety a pomalu, ale jistě v obyvatelích Cuilë Indil zlomil víru v Jediného. Též začal pronásledovat elfy, kteří věřili Jedinému. Roku 1495 SV se Sardoya, jeho rodina a pár stovek elfů, kteří si uchovali svou víru, rozhodli opustit Cuilë Indil.

Mnozí rovnou odešli k Jedinému do jeho síní. Jiní se uchýlili ke svým kořenům do lesů a hor ke svým dávným předkům, někteří se jako Sardoya rozhodli se opět toulat po mořích a řekách, ne už snad za obchodem, ale se snahou se vzpamatovat z událostí posledních let. Sardorya se tehdy uchyluje k lidem a je nimi fascinován. Rozhodne se mezi lidmi zůstat a začne je učit věci pro ně do té doby neznámé. V té době mu lidé začínají přezdívat Idhrenion. Získal velkou úctu mezi králi lidí a mnozí si jej zvou na své dvory kvůli jeho radám. Potkává Hínu Fringilu a seznamuje se s ní. Roku 1519 SV Sardorya odhalí velké zbrojení a přesuny skřetích armád a svolává vojsko lidí k obraně jejich tří království, které ovšem opouští a vydává se na pozvání krále Erunamo Galadira a Tumrâra do Malé nížiny.

Jeho jméno prý znamená „Věčný štít“ nebo snad „Štít Věčného“ (tj. Stvořitele). Přestože teď poprvé, co kdokoliv na Taulinoru pamatuje, vystupuje jako vůdce většího společenství, působí přirozenou autoritou a dokáže spojovat elfy i trpaslíky s lidmi. Jeho rady bere vážně většina moudrých tvorů, což se ostatně dobře projevilo i ve Vigorských horách, kde Tumrâr dlouho přebýval. S jeho pomocí nalezli lidé z království Valorion a Imitris bohatý zlatý důl Irgandol i úlomky vzácné desky Silmëgan. Později pomáhal vychovat a vycvičit mladé elfy z království Fanyrë, s jejich králem, Tylluanem Erunamem Galadirem, se však ne vždy shodl na míře zasahování do osudů lidských království.

Když doba pokročila, byla zřejmá jeho snaha o sjednocení a poklidné soužití lidských království, takže je povzbudil, aby založili společné město Avantamos. Sláva tohoto města však netrvala dlouho, protože bylo vybráno Radou jako pokusná oblast. Lidé se začali chovat podivně a vpustili do bran skřety. V tomto rozkladu Tumrâr pověřil ty, kteří si zachovali zdravý rozum, aby z města unikli a chvátali pro pomoc do Hájemství na jihu Lesovišť. Později se však dozvěděl, že jejich snaha nebyla úspěšná a že nadobro uprchli z Taulinoru. On sám se vydává v žebráckém oděvu na cesty Taulinorem zjistit, co se děje.

V téže době k němu přichází i další hrozná zvěst od trpaslice Djarttaly, která mu řekla o rozsáhlém zbrojení skřetů, zakázce v městě AlghaDevor. Tumrâr proto svolává všechny věrné bojovníky, které zná, pověřuje je zvláštními úkoly a s ostatními se vydává založit v Malé nížině, místu opuštěném a symbolickém, centrum odporu proti Radě.

Když se tento udatný elf roku 952 SV královně elfů ve Fanyarském království narodil, byl svým otcem Poldorem Andamundem Galadirem pojmenován Erunamo, což znamená “Stvořitel rozsoudí” a do obecné řeči je překládáno jako Daniel. Toto jméno mělo být dle jeho otci znamením, že mladý elf nebude brát ohled na soudy noldos, ale zároveň připomínkou toho, že má ctít zákony Stvořitele.

Hned jak dosáhl Erunamo mužnosti, opustil svou domovinu a 63 let putoval po Taulinoru, poznával všemožné národy, jejich jazyky a historii. Zažil mnohá dobrodružství, dosáhl větší zručnosti v boji a také přijal nové jméno Tylluan. Z jakého jazyka toto jméno pochází a co znamená, však neprozradil nikomu jinému, než svému otci a svým nejvěrnějším přátelům.

Šest let po svém návratu do Vigorských hor, kdy dosáhl věku 151 let, stal se vrchním velitelem fanyarských vojsk a během následujících 39 let se ještě zvětšil jeho bojový um.

V roce 1130 jeho matka pocítila tíhu nesmrtelnosti, když Erunamův mladší bratr padl v bitvě se skřety, a rozhodla se odejít do síní pokoje v Sanfarnë. Král Poldor Andamundo nemnoho let na to předal království Erunamovi a vydal se za svou manželkou.

Tak již ve svých 190 letech usedl Tylluan Erunamo Galadir na trůn v Ravëalu. Království spravoval 334 let až do jeho pádu za Velké taulinorské války. Když během jeho vlády začali lidé přicházet do Vigorských hor, často se do jejich záležitostí vměšoval. Za zmínku stojí jeho role v pátrání po desce Silmëgan a především ve smíření národů Imitris a Valorion, tedy rozhodování na místě Hyandarussë.

Okolnosti, za jakých fanyarské království padlo, nejsou příliš známé. Jisté však je, že Tylluan byl během Velké Taulinorské války nepřáteli zajat a odvlečen daleko do vnitrozemí Taulinoru a zbytky jeho lidu se smísily s lidem města Avantamos.

Nakonec se králi podařilo věznitelům uniknout, vrátil se do Vigorských hor, ale když viděl, že po jeho království nic nezbylo a jeho národ se plně podvolil lidem v Avantamos, nesnažil se o obnovení nor Fanyarë, nýbrž začal žít jako osamělý poutník. Tehdy se sblížil s poustevníkem Tumrârem, jenž ho za dob jeho kralování příliš v lásce neměl.

Roku 1489 narazil na dva trpaslíky pátrající po elfském tajemství Sanfarnë. Nezabil je však, ale nadšen jejich touhou po poznávání starých legend se k nim přidal a několik let s nimi zkoumal jiná mýtická místa Taulinoru. Jejich spolupráce vyvrcholila nalezením Malé nížiny a konečně pomocí Tumrârovi při zakládání Nového Hradeluhu.

Přišla odnikud a nikdo neví, kam zamíří, až bude Rada poražena. Opředena pověstmi putuje z místa na místo a pomáhá bez rozdílu tomu, koho potká na svých cestách.

Jisté je, že pochází z Vigorských hor, ze samoty či okraje jakési malebné vsi a že vyrůstala obklopena panenskou přírodou. Láska k přírodě jí snad byla dána již do vínku, spolu se jménem, které je vykládáno jako „V náručí svírající východ slunce“. Brzy však vyměnila poklidný život svého domova za nepohodlí cest, neboť si zamilovala řemeslo potulné bylinkářky. Vydala se na cesty jako pomocnice ženy ze slavného rodu bylinkářek a velmi rychle pronikla do mnoha tajů tohoto řemesla. K nevůli lékařů stala se vyhledávanou porodní bábou a léčitelkou, jež zná byliny luk a strání, jedovaté a léčivé stromy, keře, z jejichž nejrůznějších částí vaří odporně páchnoucí lektvary. Když se její průvodkyně odebrala ke Stvořiteli, počala světem putovat sama. Její zálibou se brzy staly jedy a jejich tajemné až magické schopnosti, které ji již odpradávna fascinovaly. Stejně snadno, jako nešla daleko pro ránu, měla se i k použití jedovatých bylin, poté se ztrácela mezi lesy, mizela beze slova vysvětlení. Nikdy nikdo se však jí, jako uznávané a ctěné léčitelce, neodvážil připsat mnohá tajemná úmrtí.

Pověsti ji však předcházejí, různí se a připisují jí mnoho magických až uzdravitelských schopností. Ona sama o svém původu mluví jen velmi zřídka a o svých schopnostech ještě méně, snad proto bývá v pověstech nazývána i Ú-Vanwie, „Bez minulosti“. Jisté je, že umí léčit nemoci těla i duše, urovnává sváry, rozhodným slovem zabraňuje mnoha sporům již v zárodku a nebojí se vstoupit i mezi znesvářené rasy. Zná rostliny i stromy všech krajin a s jejich pomocí zachránila již mnoho životů. Jen málokdy však ukáže svůj soucit s trpícími; ač bolest tiší, neuznává ji za hodnou pozornosti.

Ku podivu mnohých zdržuje se v nebezpečných místech, kde často je potřeba její pomoci, pomáhá však bez emocí, beze smutku, radosti, až mnozí říkají, že není schopna slz ani lásky. Je jisté, že v pověsti ji provázející ani jedno nemá místo. Její život je naplněn vůní sušených bylin a puchem odporných odvarů, život slepený zasychající krví, mokvajícími strupy provázený křikem matek a nářkem nemluvňat. Jejím rozkazům je zatěžko odporovat, podává byliny bez zbytečných otázek a na tázavé pohledy zúčastněných neodpovídá. Připraví lektvar, nakáže užívat a po několika dnech mizí beze stopy.

Když však léčila Alarin a pobývala v jeskyni spolu s ní a s jejím společníkem yo’Lbarem Panjou, rozhodla se s nimi vydat na cestu k Novému Hradeluhu. Těžko říct, zda v přítomnosti lékařů, kteří ji sice vždy tiše trpěli a jen málokteří z nich uznávali její umění, bude v rozhodujících chvílích co platná, přiblížit se tajemství Jazyka moci ji však láká. V tom, co o něm slyšela, poznávala mnohé vlastnosti jedů, jí tolik blízkých. Zatoužila jej poznat, prozkoumat a zařadit do kategorií. Byla k němu přitahována touhou po poznání věcích děsuplných, přesvědčena, že v rozhodující chvíli obstojí na té správné straně, stejně tak, jako celý život balancovala na hraně, jista si, že se vždy přikloní na tu pravou.

Narodil se 23. 9. 1395 slunečního věku. Po otci smauddim, po matce kmogar, byl pojmenován Az-Eira, neboť byl menší než většina trpasličích novorozeňat a vlásky měl sněhobílé. Dětství měl šťastné, žil se svými rodiči, mladším bratrem a starší sestrou v jedné malé, ale obchodně významnější (díky nádherným a kvalitním výrobkům z mědi) vesničce na úpatí Dračích hor. Otec ho zaučoval do umění kovářského, jak v oblasti zbraní, tak v odvětví měděném – šperky, doplňky. Matka jej také zasvěcovala do starých rodových tajemství, alchymie. Neznala toho sice mnoho, ale mladý a šikovný trpaslík si vše brzy osvojil a neustále se rozvíjel svými pokusy a potrhlými nápady.

Byl by takto spokojeně žil celý svůj dlouhý život, kdyby se mu nenaskytla příležitost získat si nové jméno, yo’Lbar Panja, což je v překladu „Tygří tlapa“. Nebyla to však úplně jeho vůle. Již nějakou dobu se krajem nesly zvěsti o tajemných skřetích nájezdnících napadajících malé, převážně lidské a téměř bezbranné vesničky v podhůří Jitřních vrchů. Nikoho z jeho rodné vesnice nenapadlo, že by se skřeti mohli odvážit až k Dračím vrchům do trpasličích osad.

Stalo se to v jeden nádherný letní den, když byl s bratrem v lese pro dřevo. Při návratu domů zneklidnil oba bratry zvláštní tlumený třeskot a podivně mnoho štiplavého kouře. Přidali do kroku, potom až běželi. Přišli však pozdě. Skřeti se již ztráceli za horizontem a jejich přítomnost potvrzovaly už jen hořící domy a mrtví ležící na ulicích. Vstupy do měděných dolů byly zasypané, živý plot okolo vesnice prosekaný a požární hláska zbouraná.

Tato událost oba bratry ovlivnila na celý zbytek života. Přidali se k družině přeživších a přísahali nájezdníkům pomstu. Nakonec se jim skřety podařilo asi po roce a půl dopadnout. Poslední střet byl však velice tvrdý, s velkými ztrátami na obou stranách. Ve zřícenině starodávné hlásky, kde se boj odehrál, přišel Az-Eira i o posledního člena rodiny, svého bratra. A právě tehdy si vysloužil své jméno. Trpasličtí bojovníci začali ztrácet kontrolu nad průběhem bitvy a Az-Eiru, jeho bratra a ještě jednoho válečníka, Oddiya, obklíčili skřeti v bývalé konírně. Oddiyus byl vážně zraněn a nemohl již mnoho pomoci. Az-Eirovi docházely síly a navíc ztratil svou sekeru. V tu chvíli velký černý skřet pozvedl svou palici a ranou do zátylku jeho bratru přerazil vaz. Tato smrt však Az-Eiru uvedla do takové trpasličí bojové zuřivosti, že zbylé skřety ubil rukama v ocelových rukavicích, které drásaly vše, co jim stálo v cestě. V tomto vytržení vynesl oba spolubojovníky ven do bezpečí a poté vedl zbylou družinu do vítězství a ke splnění přísahy.

S novým jménem se uzavřel do sebe a začal se toulat světem, snaže se na vše zapomenout. V boji se utužil a získal si pověst obávaného bojovníka. Jeho dobré srdce mu však kázalo pomáhat lidem. Stejně tak mu ale nedalo zapomenout na rodinu, a proto ze srdce nenávidí skřety.

Stal se z něj odolný a silný trpaslík, který se nebojí položit život za přátele, slabší nebo své přesvědčení. Nebojí se smrti. Bohužel do takové míry, až jí pohrdá, nadmíru riskuje a naneštěstí si neuvědomuje ani těžkost smrti bytostí kolem něj a v tvrdém boji ho často zachvacuje stejná zuřivost jako při smrti bratra. Na štítu nosí hlavu šavlozubého tygra a jako nejoblíbenější zbraň používá bojovou sekeru.

Když mu bylo 75 let, dostal se na svých cestách do oblasti Východních jezer, kde se připojil k družině trpaslíka M’gwara, kterého zaujal yo’Lbarův bojový um, a tak využil jeho mládí a získal si ho na svou stranu. V té době právě M’gwar založil samostatnou říši Svobodný kraj. Yo’Lbar začal považovat M’Gwara za svůj vzor, hlavně pro jeho odvahu, autoritu a zapálenost pro svobodu trpaslíků. Moc dlouho mu to však nevydrželo, neboť se na diplomatické výpravě do tehdy ještě neutrálního Tholharu setkává s Khrezâmem, tamním geniálním stratégem. S ním stráví mnoho hodin v bouřlivé debatě. Čas takto strávený podle některých svědků desetkrát převyšoval čas jednání s tamním vládcem. Cestu nazpět do Svobodného kraje nastoupil zamyšlený a změněný. Po návratu se pohádal s M’gwarem a ve spěchu odjel.

Dostal se až do města, kde se konala schůze Obchodního svazu. Není úplně jasné, co všechno tomu předcházelo, ale v den jeho 76. narozenin byl zvolen vojevůdcem OS. Na tomto postu se toho mnoho naučil. Zdokonalil se ve strategii a získal si velkou úctu. Navzdory roztržce s M’gwarem využíval jeho radikálnosti a udržel si jej za spojence (byť poměrně volným) a M’gwar dále podnikal i subjektivní teroristické akce.

Z rozhovoru s Khrezâmem si odnesl ještě něco: nápad, který zdokonalil a začal používat. Byla to komunikace na bojišti pomocí soustavy vlajek, které byly umístěny na vyvýšeném místě nad bojištěm.

Po nějakém čase se tak začalo yo’Lbarovi velmi dařit, nejspíše i díky jeho přístupu k vojákům. Do bitev chodil v čele armády, velel z pole, bydlel v táboře a před každou bitvou procházel tábořištěm a povzbuzoval vojáky. Díky tomu mu byli vojáci oddáni a bojovali ze všech sil. Vytvořil si však ke svým vojákům takový vztah, že jich chtěl ztrácet co nejméně, a tak používal taktiky vyčkávání, přípravného bombardování dalekonosnými katapulty a přesně propočítaných akcí. Tato pomalá a málo útočná taktika se nelíbila sněmu OS a nahradili jej jiným vojevůdcem, ofenzivnějším. Ten pak definitivně skončil spolupráci Obchodního svazu s M’gwarem.

Yo’Lbar odmítl dál sloužit v armádě OS a vydal se znovu do divočiny. Na svých cestách pozoroval postupné vítězství OS a následnou devastaci území Královské aliance. Vydal se západním směrem, co nejdál od míst, kde prolil mnoho krve. Za těch mnoho let od roku 1479 do začátku roku 1520 prošel celý západní Taulinor. Navštívil Opelëngol, prošel Talltirem a na pět let se usadil v multikulturním městě na jihu Mysu umírajícího slunce. Avšak po místních mocenských sporech v okolních okresech se znovu vydává na cestu. Přes Hájemství a Západní hvozdy doráží do Vigorských hor, kde navštěvuje tamní království v posledních letech jeho prosperity. V době, kdy přichází k Tholharu, je v malém městečku svědkem povolání elfky Alarin do boje proti jakési Radě. Nabízí svou pomoc a vyráží spolu s Alarin do Malé nížiny.