Příběhy z Vigorských hor

Irgandol | Silmëgan | Mathanōrī | Hyandarussë | Avantamos | Ettulmentë

Irgandol Vysoko ve Vigorských horách, výš, než kam v těchto dobách sahá moc králů z Valorionu a Imitris, se rozprostíraly divoké a neprobádané hvozdy, kde žili tvorové, které člověk ani trpaslík dosud nespatřil. Pouze elfové rodu oronthrim se odvážili procházet hvozdy, protože svá obydlí měli vysoko v horách. Lidé z nížin do těchto míst nechodili, pokud je k tomu nouze nedohnala. V nouzi také do těchto hor zabloudil lovec jménem Edor. Jeho rodina už dlouho hladověla a on potřeboval nutně něco ulovit. Na úpatí Vigorských hor narazil na stopu jelena neobvyklé velikosti. Dlouho stopu sledoval, až jej dovedla na svahy Vigorských hor, pokrytých hustým lesem. Přihnala se však bouře ze severu, všechny stopy smyla a Edor, který si nepamatoval cestu zpět, byl ztracen. Dlouho bloudil hvozdy, až došel do tichého údolí, kde klesl na zem a čekal na smrt. Když se však jeho oči přiblížily k zemi, spatřil před sebou jakýsi lesklý kámen. Hmátl po něm a pak upadl v mdloby. Když se probral, nacházel se v podivné jeskyni, jejíž stěny byly ověšeny všemožnými předměty. U vchodu do jeskyně spatřil záhadného muže. Nebyl ani starý, ani mladý, ani velký ani malý, jeho vlasy byly dlouhé a vous neupravený. Poté, co se Edor pohnul, se k němu neznámý otočil a pravil: „Jsem poustevníkem z Vigorských hor, našel jsem tě polomrtvého před třemi dny ležet v údolí Irgandolu s tímhle v ruce.“ Muž pozvedl kus zlata velký jako slepičí vejce. „Jakmile se uzdravíš, vrátím ti ho a odvedu tě zpět do království v nížinách.“ Tak přišel Edor k velkému bohatství, díky němuž živil rodinu ještě několik dalších zim. Pověst o jeho nálezu se rychle roznesla po království Valorion i Imitris, ale lovec si nepamatoval, jak se do zlatonosného údolí dostal, ani jakou cestou ho poustevník z údolí odnesl. Málokterý dobrodruh se odvážil vydat sám do Vigorských hor, ale oba mocní králové toužící po bohatství vyslali roku 1123 Slunečního věku do hor své nejlepší válečníky, aby vyhledali poustevníka a s jeho pomocí došli až k zlatému ložisku. Jako první našla poustevnu skupina z království Imitris, poustevník však odmítl prozradit přesné umístění údolí, dokud bojovníci neprokáží, že si přístup k bohatství zaslouží, a zadal jim několik úkolů prověřujících zdatnost jejich těla i mysli. Bojovníci se obávali, že družina z Valorionu, jež se také blížila k horám, bude v plnění úkolů úspěšnější než oni, a tak ji v jednom z údolí nedaleko poustevny přepadli a mnoho výborných válečníků pozabíjeli. Tak začal velký svár mezi lidmi z obou království pokračující ještě mnoho dalších let. Úkoly poustevníka splnila a údolí jako první tak nakonec objevila družina z království Imitris. Neměla však zlaté ložisko v držení dlouho. Byla napadena posílenou družinou z Valorionu, která brzy zvítězila a začala těžit zlato ze země. I tato vláda nad údolím však trvala jen krátce, stejně jako mnohé další…

Irgandol | Silmëgan | Mathanōrī | Hyandarussë | Avantamos | Ettulmentë

Silmëgan Za dávných dob, kdy v Malé nížině ještě panoval mír, kraloval v Hradeluhu moudrý Ingaran. Tento vládce měl v srdci jméno Stvořitelovo a moudře spravoval své město. Neměl však žádné potomky, které by mohl připravit na budoucí vládu a kterým by předal svou moudrost. Nevěděl, kdo se stane vládcem, až on odejde ke Stvořiteli, a proto se rozhodl svěřit svá poznání hvězdnému kameni. Povolal nejzručnějšího kováře z národa smauddim, dal mu zásobu kamene a slova, která do něj má vtisknout. Tak vznikl v kovárnách trpaslíků klenot, skrývající v sobě moudrost krále – deska Silmëgan. Poselství desky znělo: „Na počátku bylo slovo, to slovo bylo u Stvořitele“ a mnoho další vět zde bylo zaznamenáno. I předávali si vládcové Hradeluhu tuto desku, a když přišel do města ďábel, aby je pokoušel, odpověděli mu podle desky, že Slovo náleží Stvořiteli a nikoli jim. Po opuštění Malé nížiny vydala se velká část lidu z Hradeluhu na severozápad pod Vigorské hory, kde se však v průběhu časů deska ztratila a zůstala pouze v pověstech. Za dnů, kdy skupiny bojovníků i horníků z království Valorion a Imitris mířily do Vigorských hor, aby se utkaly o zlatý důl Irgandol, našel jeden z nich úlomek desky Silmëgan, a protože dle báje, předávané v tomto čase lidmi z generace na generaci, měla deska zvláštní moc ochraňovat celá království, zatoužily po ní oba věčně spolu soupeřící národy. V těchto časech každé z království našlo část úlomků, nikdo však nepronikl do pravého poselství desky, a tak pod dojmem, že v bájích se neskrývá ani zlomek pravdy, se opět na desku mezi lidmi zapomnělo a byla nenávratně ztracena. Pouze mladý král elfů, jež v této době začínal vládnout nad lidem oronthrim ve Vigorských horách, byl deskou velmi zaujat a vycítil, že je v ní skryta podivná moudrost, a tak na připomínku tohoto klenotu vytvořil překrásnou vlajku, která se později stala symbolem moci a slávy.

Irgandol | Silmëgan | Mathanōrī | Hyandarussë | Avantamos | Ettulmentë

Mathanōrī Od roku 1124, kdy byl objeven důl Irgandol, přicházelo výše do hor velké množství lidí a na cestách mezi Irgandolem a královstvími v nížinách panoval čilý ruch. Aby každé z království ochránilo své výpravy před napadením ze strany lapků nebo válečníků druhého království, byla podél cest vybudována soustava hradů pojmenovaných po hrdinných starších válečnících obou království. Pod hrady začaly vznikat osady a celý kraj se začínal plnit lidmi. Mír však mezi královstvími nenastal. O hrady se bojovalo a mnozí při tom byli zabiti. Jak se moc obou království v této části Vigorských hor zvětšovala, boje byly čím dál hrozivější a armády větší. A kdo ví, kam až by to dospělo, kdyby roku 1231 neusedl na trůn v království Valorion král Nolmar, později zvaný moudrý. Za poznamenání rovněž stojí, že v této době se odehrála první mořská plavba ze severozápadního pobřeží pod Vigorskými horami. Nedaleko objevila ostrov, který posléze elfové pojmenovali z neznalosti Losstollī (sněžný či květný ostrov). Ve skutečnosti tam průzkumníci Valorionu a Imitris nalezli pět barbarských kmenů (a byli to Krápějkové, Řemníci, Jehenčíci, Hřanúti, Čbanařové), jejichž zvyky se snažili poznat.

Irgandol | Silmëgan | Mathanōrī | Hyandarussë | Avantamos | Ettulmentë

Hyandarussë Král Nolmar litoval lidu trpícího neustálými boji mezi královstvím Valorion a Imitris na území Vigorských hor, a proto požádal o pomoc moudrého krále horských elfů. Jeho prostřednictvím vyzval k míru Olgriela II., krále Imitris, který se sice zdráhal na mír přistoupit, avšak na nátlak svého lidu nabídku Nolmara moudrého přijal. Na území elfů, blízko k hranicím obou zemí, bylo zřízeno místo soubojů Hyandarussë. Tam se každý rok shromáždili nejlepší bojovníci z obou království a pomocí vzájemných soubojů byly pod vedením krále elfů (slovutného jména Tylluan Erunamo Galadir) rozhodovány spory. Ve Vigorských horách konečně nastal trvalejší mír, ale nenávist mezi bojovníky obou království byla zakořeněna velmi hluboko, a tak čas od času docházelo mimo místo Hyandarussë k potyčkám a vraždění. Nad všechny tyto střety vyniká ten, v němž se jednalo o vlajku Silmëgan a ke kterému došlo roku 1274. Obě království toužila po tom, aby předčila to druhé. Možnost spatřila ve vlajce Silmëgan, kterou vlastnil král elfů a všechen lid Vigorských hor ji vnímal jako symbol velké moci. Bojovníci Imitris vlajku odcizili a chtěli díky ní dosáhnout moci. Valorionští se jim pokoušeli vlajku odebrat, a tak o ni vzplál velký boj. Nakonec byla díky oddané elitní skupině elfů vlajka vrácena zpět králi elfů a ten ji s lítostí zničil, aby již více nebyla pokušením pro žádného člověka.

Irgandol | Silmëgan | Mathanōrī | Hyandarussë | Avantamos | Ettulmentë

Avantamos Roku 1318, osmdesát tři let po zřízení místa Hyandarussë, které rozsuzovalo království Valorion a Imitris, došlo smíření stále rostoucích národů tak daleko, že se rozhodly spojit do jediného, mocného města. Bylo tedy založeno město Avantamos, to znamená město smíření. Kromě Valorionu a Imitris se do jeho stavby zapojil i kmen horalů, Orontan. I v novém městě však jednotlivá království toužila mít převahu a moc. Snažila se tedy pomocí svých Poutníků přivést z celého kraje Vigorských hor co nejvíce svých vesničanů, založit čtvrti, v nichž architekti stavěli s pomocí dělníků a jejich zlata a kamenů nové obytné domy. Toto počínání sice mimo Avantamos narušovalo množství zlodějů vysílaných přímo jednotlivými národy, přesto stráže dokázaly situaci zvládnout a udržet mezi nimi mír. Mezi jednotlivými volbami se díky tomu mohly svobodně konat konkursy o možnost postavení vlivných staveb: mostu, kolbiště, pošty, kláštera, university i hradu. Tím vším procházela malá skupina horských elfů snažících se z vývoje událostí náležitě těžit. Záhy bylo město zdárně vystavěno a všechny národy se opět vrátily k původním klání.

Irgandol | Silmëgan | Mathanōrī | Hyandarussë | Avantamos | Ettulmentë

Ettulmentë Po deset generací město Avantamos prosperovalo a rostlo. Stalo se významným obchodním střediskem celého severního Taulinoru a každým rokem obyvatel přibývalo. Rok 1519 byl však jiný: mezi obyvateli se začal šířit neklid, mnozí začali být podivně lhostejní k životu, zbavovali se svého majetku a pálili své domy. Někteří se dokonce spolčili se skřety, kterých se najednou objevilo ve Vigorských horách nezvykle mnoho. Ti obyvatelé, kterým se podařilo uchovat čistou mysl, z města odešli a vydali se na popud poustevníka z Vigorských hor na jih, aby si vyprosili pomoc na mírovém sněmu národů v Hájemství. Tam však nenašli příliš pochopení, a dokonce byli opět napadeni skřety, kteří je po celou cestu pronásledovali. Uprchlíci tedy pokračovali v cestě, až dorazili na mys Umírajícího slunce odkud už žádná cesta nevedla. A tak lid národů Imitris, Valorion a Orontan, který již na Taulinoru neviděl naději pro život v míru, navždy opustil jeho břehy a odplul neznámo kam.