Příkrý sráz nad městem Quildenún byl právě ponořen v řídké tmě přímořské noci, když se po něm škrábal vzhůru jakýsi neohrabaný tvor. Byl to městský velmož Monleun. Snažil se zrovna vytáhnout na jednu z plošinek a plně si uvědomoval nedůstojnost takového počínání. Ne že by na vrchol horského pásu obklopujícím bohaté quildenúnské domy a přístavy nevedla cesta – ale Monleun dobře věděl, proč ji nechce použít.

Konečně se z plošinky natáhla ruka a Monleun s její pomocí vysupěl zase o kousek vzhůru. Musel uznat, že jeho kolegovi Darlësovi jde šplh o poznání lépe. Oba velmožové na okamžik zůstali klečet ve žluté, krátké trávě pokrývající celý svah.

„Myslíš, že nás nikdo neviděl?“ nadhodil zcela zbytečnou otázku Monleun, aby Darlës hned nepokračoval dál.

Potřásl netrpělivě hlavou: „Ať si! Nikdo na nás nic neprozradí.“

„Dobrovolně možná ne,“ utrousil Monleun.

Darlës mlčky rozmotával lano zmuchlané v mošně. Jeden konec podržel Monleunovi před obličejem: „Přehodíme ho tamhle kolem stromu. Budeš jistit jeden konec, zatímco po druhém budu šplhat. Až budu nahoře, budu tě moci trochu táhnout.“

Zavalitější velmož vděčně přijal úlohu zátěže a zapřel se o skálu. Za chvíli už sám lezl po drsném laně. Aby si dodal síly, myslel na to, které zrůdy se teď asi ženou po silnici do jeho města. Skřeti, různě seschlí i nateklí, pokroucení – a jistě s nimi i ti čarodějové…

Konečně byli pod hřbetem srázu. Zadýchaný Monleun se nabídl: „Vylezu a podívám se, jestli tam někdo nečíhá.“ Tušil, že je to nepravděpodobné, ale jisté nebezpečí tu vždycky bylo. A kromě vstřícného gesta svému souputníkovi to je i možnost přestat být alespoň na chvíli za toho slabšího. Brzy už na Darlëse klidně mával.

„Dej mi svou mošnu do torny, ať se s ní nemusíš táhnout,“ triumfoval svou ochotou Monleun, když oba s úlevou stanuli na rovném terénu. Darlës mu ji s údivem rád podal. Ani on nepodceňoval hodnotu vzájemné vděčnosti, ale – teď jsou přece oba na útěku. Spolupracují. Po těch desítkách let rozdílných postojů k spravování města.

V nízkém, vysušeném porostu se marně snažili našlapovat tiše. Široko daleko ale nikdo nebyl.

„Těch pár týdnů vlády za to nestálo, taky jsem měl zdrhnout dřív,“ zamumlal si pro sebe Darlës a Monleun sebou trhnul. I on právě myslel na den, kdy tři ze sedmi quildenúnských velmožů zmizeli. Patrně se jim podařilo skrýt se někde ve městě, nedovedl si představit třeba Cortaie, jak utíká z města. Uchechtl se. „Nečekal jsem, že zrovna Cortai se vzdá svého teplého místa tak brzo.“

„No – možná je opravdu chytřejší než my ostatní,“ odvětil Darlës. I jemu byl protivný ten hnidopich, věčně zavrtaný v zákonech, kronikách a především bájích.

„Rozhodně chytřejší než An-Rievan,“ smál se dál Monleun. Očividně mu to pomáhalo zbavit se nesnesitelného napětí.

An-Rievan byl zvláštní velmož. Málokdy s ostatními souhlasil a ostatně toho ani moc nenamluvil. Alespoň s nimi. Zlé jazyky tvrdily, že s quildenúnskými občany mluví víc, než je zdravé a důstojné, ale kdo ví. Monleun i Darlës si dobře vzpomínali na tu směsici pohrdání a smutku v An-Rievanově pohledu, když mu – přece tak milosrdně – nabídli, že může z města před Radou utéci s nimi. Zůstal.

Vkročili na starou cestu. Teď se šlo mnohem lépe. I když byl Darlës ve zdolávání terénu zručnější, ani jeho netěšila představa Solmorských srázů, které přetínaly cestu z Quildenún do Hájemství. To však bude ještě alespoň den cesty, poměrně pohodlné a bezpečné. A vede až do Kosných Řetic, překvapivě veliké vesnice na úpatí Solmor.

Monleun se dal znovu do smíchu: „Představ si, že kdybychom nevybudovali před těmi lety novou silnici z města, museli bychom se prodírat lesem. Na téhle by se kdykoliv mohla objevit armáda Rady.“

Darlës se na něj prudce otočil. Proti Monleunovi přeci právě on prosazoval opravu této, staré silnice namísto rozmařilého stavění nové. Dobře si pamatoval, jak mezi velmoži rozčílen tloukl s každou slabikou do stolu: „Plý-tvá-ní, nehorázné plý-tvá-ní.“ Měl v Kosných Řeticích uloženou nemalou sumu peněz, o níž si nebyl zcela jist, zda by ji ostatní považovali za legálně nabytou. A posílení obchodu s touto vesnicí by díky opravě jeho majetek jistě zvětšovalo.

Ale Monleun znal kdekoho. A tak pro něj bylo snadné shromáždit dost podporovatelů, kteří chtěli práci. Tuhý boj nakonec vyhrál, právě díky An-Rievanovi – tomu se nelíbilo ani jedno, a když na něj všichni křičeli, ať se vyjádří, zvolil možnost výdělku pro lidi…

Darlës už ležel zabalen ve svém plášti na teplé lesní zemi, zatímco Monleun se ještě šťoural v malém ohníčku. Zapálili ho teď nad ránem pro pocit bezpečí, přestože oba věděli, že kouř hrozí příchodem nepřátel mnohem více než studená tma. Ani jeden z velmožů nebyl příliš zvyklý na les, Monleunovi se popravdě stýskalo po pevném kamenném domě přímo lítostivě. Uvažoval, v čem je vlastně zpráva o blížící se armádě zastihla. Jistě, už dlouho řešili clo – a on měl pocit, že mu Darlës dělá naschvály snad ještě rafinovaněji než kdy předtím. Vždycky dokázal vymyslet proč a co zdanit více a co méně, aby na tom on vydělal. Monleun se dokázal uskrovnit, což o to, peněz měl podle svého soudu dostatečně, ale rád dělal laskavosti nej­různějším známým, kteří pak byli připraveni udělat něco pro něj.

Po útěku několika velmožů se sice skladba jednání trochu změnila: An-Rievan by stále řešil obranu města a válečné uprchlíky z jiných království, takže se Monleun a Darlës dokázali i příkladně shodnout. Třeba na motivaci armády zvyšováním odměn vysokých důstojníků (do nichž se samozřejmě velmožové rovněž počítali). Nebo na prodloužení služby běžných vojáků na patnáct hodin – aby byli všichni ti vlivní obchodníci klidnější. Oči se Monleunovi u těchto úvah mhouřily, až konečně nad vyhasínajícími uhlíky usnul.

Nazítří, po kratičkém spánku, kráčeli už oba velmožové více méně mlčky. Snad ani ne proto, že by nadále vzpomínali, v čem byli za desetiletí vlády Quildenún protivníky, spíše je napětí cesty docela zaměstnalo. Až konečně se Darlës osmělil: „Hájemství je sice hezká vidina, ale… Jak se dostaneme přes Solmorské srázy?“ A když viděl, že se Monleun ušklíbl, dodal uštěpačně: „Některým šplh po skalách nedělá moc dobře.“

Monleunův škleb se rázem změnil v tajemný úsměv: „Někoho znám. V Kosných Řeticích. Zná stezky skrz celé Solmory.“

„Pašerák,“ vydechl Darlës. Proto Monleun nechtěl podporovat obchod, který by byl čistý, správný a z něhož by plynul zisk Darlësovi.

Monleun dělal, že tuto nepatřičnou poznámku přeslechl: „Jestli Rada postupuje od východu, budeme pak už v bezpečí. Díky mně,“ zdůraznil. A na tom zůstalo po další dlouhé míle, než se před nimi s přicházejícím večerem objevila dolina jakoby přeplněná baráčky choulícími se ve stínu nevelkých, ale nesmírně skalnatých hor.

Kosné Řetice čítaly vskutku pozoruhodný počet obyvatel. Jak do nich ale Darlës a Monleun vkročili, zaštípal je v nosech typický pach hnoje, zpocené zvěře a hniloby. Ve všech ostatních ohledech zůstala vesnice vesnicí.

Ubytovali se v hostinci, zvyklí dávat na odiv své bohatství, zaplatili si dobrý pokoj i stravu. Navzdory bolavým nohám vyrazil Monleun hned po večeři hledat svého převaděče: „Neobtěžuj se příteli,“ v rozverné náladě říkal Darlësovi, „jen si klidně odpočiň.“

Vrátil se už za necelou hodinu, zato o poznání zasmušilejší: „Je to vydřiduch,“ ulevil si.

„Kolik?“ stručně se zeptal Darlës.

Monleun se naklonil a pošeptal zdráhavě částku. I takto nadmíru otrlý souputník vyvalil oči. Chtěl něco poznamenat k úrovni Monleunových známých, pak se ale omezil jen na ujištění: „Za oba dva?“

Velmož potřásl hlavou. Stejně to bylo moc. Tolik u sebe neměli.

Když se ráno probudil, zaklepal nejdříve na Darlësovy dveře a jakmile zjistil, že jsou zamčené, odebral se na snídani. V prostorné hostinské síni na něj ihned zamávala jakási žena.

„Trochu zábavy neškodí,“ řekl si muž a zamířil k ní.

„Vy budete Monleun, že? Darlës říkal, ať s vámi posnídám,“ oslovila ho žena s úsměvem a nevšímala si jeho zklamání. Když se usadil, dodala na vysvět­lenou: „Jsem jeho dávná – známá. Potkali jsme se náhodou,“ důvěrně se k němu naklonila, „taky nejsem zdejší. Jak se vám s Darlësem cestuje?“

„Je to obdivuhodný muž,“ odvětil Monleun klidně.

„On o vás říkal, že jste bídák,“ poznamenala žena.

„Jistě to myslel žertem,“ uklonil se Monleun.

„Zcela jistě,“ věnovala mu žena zářivý úsměv.

Dojídali, když se ve dveřích objevil Darlës v dobré míře: „Mluvil jsem s jedním známým, je ochoten nám poskytnout téměř celou potřebnou sumu na  převod.“

Monleun povytáhl obočí a Darlës se zarděl: „Já – ty peníze jsem mu kdysi půjčil, aby mohl provozovat svou živnost.“

„Takže lichvář,“ oplatil mu toho pašeráka. Výmluvné ticho mu bylo odpovědí. Pak si Darlës odkašlal a pokračoval: „Každopádně musíš toho převaděče přemluvit, aby za tu cenu vzal tři,“ a jeho ruka se obtočila kolem ženina pasu. „Jemu to žádnou práci nepřidělá.“

„Tak to nepůjde,“ tvrdě odpověděl Monleun, „už tak jsem to hodně usmlouval. Domluvili jsme se, že je to konečná cena.“

„Nu, známe tvé vyjednávací schopnosti,“ shovívavě se pousmál Darlës. „Třeba bych ho přesvědčil já.“

Druhý velmož zrudnul vzteky. Nebyla to přece pravda – kdo sjednal v Quildenún většinu zámořských kšeftů, a ještě ke všemu tajně, aby proti tomu nikdo nemohl vznést námitku? Jen stěží se ovládal: „A jakou mám záruku, že za ty peníze nezaplatíš výlet tady pro vás dvě hrdličky a já tu nezůstanu hnít?“

„Taky to jsou moje peníze! Na to nezapomeň,“ odsekl povýšeně Darlës.

„Pánové!“ přerušila je ostře žena. „Jestli jste mi popisovali situaci správně, tak nám hrozí docela vážné nebezpečí. Nemohli byste spolupracovat?“

„To je pravda!“ zvolal Monleun. „Správně. Tak se o to pokusíme,“ mimoděk si zamnul ruce. „Já svůj kontakt dát nemohu, to musíte uznat, ale Darlës mi může předat ty svoje peníze. Pokusím se to vyjednat, třeba ho přesvědčí hotovost na dřevě. A když ne, zůstane u původního plánu.“

„To je výsměch,“ praštil velmož do stolu tak, že se několik hostů raději náhle upřeně zahledělo do svých džbánů. „Ještě bychom o ně přišli. Jak bych mohl dát své peníze do ruky někomu, kdo byl předloni schopen nacpat celou městskou zálohu do pochybného večírku po svatbě toho ničemy?“

Ničemou byl myšlen sice Monleunův vlastní syn, jeho názor na něj se však s Darlësovým výjimečně shodoval, takže jen poznamenal, že si to zasloužil a že je beztak ubohé vytahovat staré záležitosti.

„Co kdybychom šli za tím převaděčem všichni tři?“ snažila se o smířlivý tón opět žena. Darlës uvážlivě přikyvoval.

„Moje milá,“ řekl sarkasticky Monleun, „a co když se na poprvé nedomluvíme? Vy budete mít kontakt a já zase nic.“

Úpěnlivě přemýšlel, jak by mohl získat dost peněz alespoň pro sebe. Byl si jist, že Darlës – byť o tom právě zajisté uvažoval – se do hor bez převaděče nepustí. A hledat pašeráka na vlastní pěst by se velmožovi mohlo drasticky vymstít.

Mezi trojicí se rozhostilo ticho. Nikdo už nevěděl, jak dál.

Rada vzala za své překvapivě rychle. Uběhl necelý rok, na Solmorské srázy se vysypalo množství sněhu, rozbouřily se jarní potoky a s nesmírně horkým létem se naplno rozbouřil odpor Nového Hradeluhu. Monleun a Darlës sledovali dění ze zapadlých Kosných Řetic s obavou. Quildenún bylo po jejich odchodu záhy obsazeno a ovládnuto jakožto velmi strategický bod, spojnice východu a západu. Ale ani zápal, který v nich tato událost vzbudila, nepomohl. Veškeré shánění a loudění peněz sotva stačilo na pokrytí prodlužujícího se pobytu v hostinci, natož na rozmnožení prostředků ke zdárnému převodu. Navíc se k nim ještě před porážkou Rady doneslo, že Hájemství bylo ještě před začátkem války vypleněno kvůli u­prchlíkům z Vigorských hor, takže už vlastně nebylo kam jít. Pak beze slova zmizela Darlësova známá a oba velmožové se třásli strachy sami. Pro skřety ale zůstala vesnice po celou dobu zcela nedůležitou.

Když je s raným podzimem procházející novohradelužská armáda ujistila, že Quildenún je osvobozeno, vyžebrali pár koní a vydali se zpět. Po nové silnici vjížděli do bran jako vítězové, překvapilo je však, jak málo lidí je vítá. Brzy se dozvěděli proč.

Před palácem velmožů, quildenúnskou radnicí, stál dav snad všech mužů z města. Vrata radnice byla zatlučena a někdo se je právě snažil otevřít. Ještě než Darlës a Monleun přišli blíž, podařilo se mu to a lid mu začal provolávat slávu: „An-Rievan, An-Rievan!“

Byl to on. Zpovzdálí se na něj mračili zbylí čtyři velmožové, když ale spatřili Darlëse a Monleuna, jejich výraz se nijak nezlepšil: „A vida – naši hrdinové, kteří statečně utekli z města!“ vítal je uštěpačně vzdělanec Cortai.

„To říká někdo, kdo se schovával už týdny s předstihem,“ vrátil mu to hbitě Monleun.

„No právě,“ zasmušil se Cortai, „jediný, kdo zůstal tomu tupému davu na očích, byl An-Rievan. A vidíš ty důsledky,“ máchl rukou ke skromně mávajícímu muži, „mají ho za lidového hrdinu.“

Zanedlouho už velmožové vtlačili An-Rievana dovnitř: „Slávu sis užil, teď přichází vládnutí, příteli,“ poplácal ho Darlës po tváři.

„Ano,“ odsekl oslovený, „ale vám jaksi už lidé nevěří, takže kdybyste dovolili…“

„Jenže chlapče,“ sladce se usmál Cortai, „tady jsme nikdy moc na lidi nedali. A právem. V našem zákoně je psáno, že vládne sbor velmožů, proti tomu nic nenaděláš.“

Opravdu, přít se s Cortaiem o písemnosti, bylo zbytečné, An-Rievan tedy pouze smířlivě prohlásil, že snad bude lepší jít se podívat, jak jejich radnice skončila. Všichni čekali po pobytu té barbarské armády jen to nejhorší.

Když vešli do hlavní síně, do jednoho si protřeli oči. Po stolech a v koutech byly marnivě poházeny nejrůznější cennosti, mince, hroudy zlata, poklady. Jistě a zdaleka ne jen z tohoto města – naopak, snad bohatství celého Taulinoru tu bylo nasysleno. Všude po síni se v podzimním slunci něco blýskalo a nikdo nebyl schopen slova.

Monleun pohotově přibouchl všechny okenice. Hluk dosud shromážděného lidu poněkud utichl a v místnosti nastalo náhle oslepující šero.

„Takové bohatství! To nemají – ani v AlghaDevor. Snad to nikdo z lidí ne­viděl!“ zašeptal vzrušeně.

„Jistěže ne,“ prohlásil suše Darlës, „jinak by sem vtrhli už dávno před námi.“

„Vtrhnou sem stejně, i když jsme tu my, když se dozví, co tu je,“ chmurně poznamenal Cortai.

Všechny zraky se obrátily na An-Rievana. Zdvihl ruce v obranném gestu: „Nevím, co ode mne chcete. Vraťme ty cennosti těm, kterým je Rada ukradla, pak se nemusíte ničeho bát.“

„To tak! Tobě nikdy nešlo o naše město, viď?“ uhodil na něj Monleun. „Použijeme to bohatství pro rozkvět a slávu Quildenún, to se jim všem bude líbit.“

„Ano – a jistě ti uvěří, že sis nic neulil do vlastní kapsy,“ usmál se povýšeně Cortai, „ne, tady máme na krku možné povstání.“ Odmlčel se a pak řekl: „Je potřeba udělat obojí. Bohatství vrátit a město proslavit.“

An-Rievan na něj udiveně pohlédl. Tak nesobeckou řeč od něj nečekal: „Ale jak?“

Darlës, který se vždy snažil Cortaiovi vyrovnat, se náhle zapálil: „Nemusíme je přece vracet těm, kterým to bylo sebráno!“

„A co je to pak za vracení?“

Velmož se shovívavě usmál: „Symbolické, můj milý.“ A pokračoval: „Vyhlá­síme soutěž – úkoly. Kdo je splní, dostane podíl. Quildenún to povznese, budou se sem sjíždět hrdinové ze všech stran.“

Cortai ihned souhlasil: „Ano, zaplníme prázdné stránky v kronikách. Vybereme pro úkoly místa, k nimž se žádný příběh dosud neváže, a dáme hrdinům příležitost získat nesmrtelnou slávu. Kdo by nechtěl, aby o něm ještě zaživa byly psány legendy? Každý z nich nám pak bude alespoň trochu zavázán.“

„Quildenún bude vlivnější než Opelëngol,“ zaradoval se Monluen.

„A jestli něco z pokladu zbyde, nikdo se ptát už nebude,“ dodal významně dosud tichý Niibenëtal, unavený zástupce vymírajícího šlechtického rodu.

Znovu se všichni otočili k An-Rievanovi, tentokrát vyzývavě: „Ty máš,“ řekl Darlës pomalu, „teď u lidí velikou důvěru. Jistě je přesvědčíš, že bude lepší tady to bohatství rozdat, než aby se na nás sesypala ostatní království…“

An-Rievan se rozhlédl. Tolikrát stál proti přesile velmožů a teď konečně cítil podporu i od lidí. Lidí čekajících tam daleko na náměstí – teď je dělí okenice a nesmírné bohatství. Oni snad měli i po té děsné válce sílu se s někým bít – ale on už ne. Nemůže si vzít na svědomí povstání.

„Ano. Ano, je to ušlechtilý nápad. Rád o tom přesvědčím náš lid a rád,“ šlehl pohledem po ostatních, „dohlédnu, aby byla i celá soutěž spravedlivá.“

„Tedy, vzhůru do práce. Do obnovy Taulinoru!“ pateticky zvolal Darlës. Monleun vášnivě přisvědčil. Ano, tady skutečně bylo dost příležitostí – nejen jak získat něco pro sebe, ale hlavně i jak nabýt vážnosti a vlivu v celém Taulinoru.

Darlës uchopil pevně Monleunovu paži. Konečně se zase shodli.