Postarší muž vrhl neklidný pohled do ztemnělé místnosti za sebou. Seděl za těžkou, hrubou deskou stolu před prázdnými listy papíru, do nichž se opíral proud světla ze zaprášeného okénka. Mezi přeplněnými knihovnami v šeru se ozvaly tápavé kroky a muž se rychle sklonil zpět. Za ním se vynořila osoba s dlouhými bílými vlasy, pokrytými prachem. „Už jste začal?“ zeptala se.

„Ne,“ vzdychl muž, „je to příliš mnoho práce.“

„Není nač čekat, můj příteli,“ poklepala žena krátkou hůlkou. „Užívejte písma, dokud můžete – než budete odkázán už jen na svoji paměť,“ dořekla a naklonila se nad něj svýma slepýma očima.

„Copak lze psát legendy, dokud se ještě dějí?“ zaprotestoval muž. Události vskutku doznívaly pomaleji, než mohl zasychat inkoust jeho slov. Byl to sotva rok, co vzniklo město Nový Hradeluh, složené ze všech národů a ras Taulinoru. A teprve nedávno jím byla poražena ta tajemná skupina čarodějů, která si říkala Rada – a která se pokoušela široširý Taulinor ovládnout.

„Nepíšete legendy,“ shovívavě se usmála stařena a položila mu ruku na rameno. „Těch se člověk za svého života nedočká. ‚Připravte jen cestu těm, kteří půjdou po vašich bedrech dál.‘“ zacitovala slova zapomenutého filosofa. Muž obdivoval její paměť a vzdělanost. Cítil se vedle ní nicotně. Oproti němu ji totiž minula sláva mezi lidmi – patrně proto, že jí politika nic neříkala.

Starý muž pomalu potřásl hlavou, ponořil pero do inkoustu a začal psát.

Léto 1521 slunečního věku. Zprvu nenápadně počíná si Rada pro sebe rvát moc v taulinorských královstvích. Špinavými sliby si podmaňuje tlupy skřetů. Nebezpečným jazykem moci ovládá obyvatelstvo manipulací s jejich vzpomínkami. Ti, kterým již žádná dobrá kvůli nim nezbývá, nechají se v zoufalství snadněji podrobit. Poslední svobodné válečníky svolává poustevník z Vigorských hor jménem Tumrâr.

Zarazil se. Poustevníka Tumrâra potkal jen jednou. Měl překvapivě nenápadný hnědý úbor a klidný výraz někoho, kdo již mnoho zažil. Říkalo se – zvláště nyní po válce –, že Taulinorem chodí déle, než kdokoli jiný. Byl také snad jediným, od koho si dohromady nechali velet tak rozdílní elfové, trpaslíci a lidé.

V pusté Malé nížině, kde před nesčetnými věky stávala nejmocnější lidská města, založil se svou armádou Nový Hradeluh. Získali si pádnými argumenty přízeň okolních vesnic, které se zprvu právem dovolávaly jejich odchodu pro své bezpečí.

Přestal psát, protože se ho žena jemně dotkla: „Přečtěte mi to,“ požádala. Pokyvovala hlavou, zatímco plynula mužova slova kolem ní. „Nepište tak úsečně,“ řekla, „ať se to lépe poslouchá. Zaznamenáváte jeden z největších příběhů všech dob.“

Muž se narovnal a zhluboka nadechl.

Hrozivá mračna se nad nimi však počala stahovat dříve, než kdo tušil. Nebyli to skřeti ani Rada, ale ubohý místní šaman z Lárce, užívající rovněž jazyka moci, který napáchal jim první škody. Úlisně vyzradil jejich tajné úmysly Radě. Trest novohradelužských válečníků ho spravedlivě brzy skolil! Štěstí pro Nový Hradeluh, jakož i pro všechny čestné taulinořany, že Rada zatím tento zdroj odporu podcenila a nechala jej přepadnout jen malou, okolo putující skřetí tlupou, která i s výhodou překvapení válečníkům záhy podlehla.

„Tyto věty mi připadají snad až příliš květnaté,“ poznamenala stařena zdrženlivě. Pisatel přitakal.

V dobré se nakonec tento krutý úvod obrátil, když u jednoho zabitého skřeta byly nalezeny příkazy: nalézt legendárního, po staletí neviděného En-Áru a přepadnout město Opelëngol.

Myšlenky starého muže, zatímco psal dále, se zatoulaly k tomuto úchvatnému městu v soutěskách. Jelikož leželo v hlavním průchodu na významné cestě kontinentem, sbíralo informace o všem, co se v Taulinoru děje. Byl to jejich chléb. A málem i jejich zhouba, neboť právě o informace stála Rada nejvíce.

Novohradelužané neváhali. Svou první velikou bitvu vítězně vybojovali při záchraně opelëngolských archivů a obyvatel. Konečně Rada nepochybovala, že získala důstojného soupeře. Vždyť hned druhý den se zásoby, pravidelně přicházející ze vsi Hvězdí, nadobro vypařily a Nový Hradeluh zůstal bez čerstvého jídla. Ale spokojila by se tak mocná a vychytralá skupina protivníků jen s prostým odříznutím potravy? Nikoliv. Hvězdí sice vypadalo být v pořádku, když se tam vypravili válečníci ho zkontrolovat, číhala tam na ně však strašná past! Jen s vypětím sil překonala armáda nejrůznější překážky a pomstě Rady nakonec unikla. Poprvé novohradelužský sněm pocítil potřebu sejmout z ramen Tumrâra alespoň část odpovědnosti a zvolila si vojevůdce: elfského velitele Pendlóta.

Nyní se mužova ústa nad papírem pohrdavě zkroutila. Znal podobné komplikace, když se do věcí vloží hlas lidu. Podobnou pochybnost by si však před spravedlivou stařenou netroufal vyslovit, pokračoval proto ve své kronice.

Pod jeho vedením udála se vzápětí drtivá odvetná akce. Oba členové Rady, kteří past chystali, byli nalezeni, obklíčeni a navzdory jazyku moci zabiti.

Tehdy prý novohradelužané poprvé přímo viděli, jak lidé procitají z čarodějného omámení po smrti jeho původce. Muž nechtěl zaznamenávat tak podružný detail, živě si však vzpomínal, jak účinek jazyka padal z občanů jeho města, jako když setřásáme z bot těžké bahno z polí.

Oslavy zásluh nového vojevůdce však nebyly nijak dlouhé. V nadšení Pendlótë sám odhalil svůj plán porážky Rady. V Opelëngol nalezl neobyčejně rozsáhlou knihu jazyka moci a byl přesvědčen, že k vítězství ji musí použít. Setkal se však s tak zuřivým odporem k pošpinění se jazykem moci, že raději z města uprchl. Tumrâr nedovolil, aby tyto vnitřní rozkoly ochromily boj za osvobození Taulinoru. Když se vzápětí dozvěděli, že Pendlótë padl do rukou skřetům, vydali se ho pod oponou tmy vysvobodit.

Zapisovatele, jako moudrého a vzdělaného muže, zcela uchvacovalo, jak přesně zorganizovaný byl celý záchranný podnik, ačkoliv na něj byli válečníci bez přípravy doslova vytaženi z postelí. Rozděleni zcela výjimečně dle svých řemesel, bojovníci pobíjeli skřety, zatímco ranhojiči se věnovali záchraně svého vojevůdce. A především: hraničáři nejprve ze všeho odposlechli skřety a zjistili, že Pendlótë knihu stačil před zajetím zničit a z jazyka moci se ani po mučení nezdá cokoliv znát.

Milosrdně elfa přijali zpět do řad věrných, novým vojevůdcem se však stal bývalý král Galadir. I on se chtěl hned vyznamenat, takže tyto změny Novému Hradeluhu snad jen prospěly. Galadir troufale vedl armádu až na Východní planiny – a ve spalujícím slunci tam pobil důležitou divizi skřetího vojska.

Tentokrát to nebyl pouze drtivý úder, uvažoval muž. Tentokrát Nový Hradeluh získal i podstatnou vědomost – o co vlastně Radě v drancování Taulinoru jde. Otřásl se při té představě. Chtěli zjistit dávno zapomenuté jméno Ďábla v jazyce moci. Nikdo neznal účinek takového slova, ale musel být strašný! Proto tedy Rada hledala En-Áru, v pověstech kladeného do spojenectví se samotným Ďáblem.

Nový Hradeluh konečné zjistil, co Rada hledá – a čekala ho mnohem nevděčnější práce, než bylo zabíjení skřetů. Počali pečlivě mapovat širé okolí, aby nalezli En-Áru dříve než Rada. Žádná stopa se ale nikde nevynořovala. Až konečně – šťastná náhoda jim vložila vše do dlaní. Novohradelužané dopustili totiž vyrušení od svého úkolu a rozhodli se zachránit skupinu pronásledovaných žebráků a poutníků.

Stařec se během psaní věty opět ušklíbl.

Netušili, že jeden z nich je tak zcestovalý, že je nasměruje přímo k věži En-Áry. Tumrârovo město konečně získalo naději válku zvrátit! Zatímco jeho lidský voj odvedl dobrou práci i pozornost Rady při záchraně přístavu Cuilë Indil, zbytek armády stanul před En-Árovou věží. Kam však dosahoval jejich úžas, když k věži nebylo možné přistoupit přes začarované pásmo, když poznali, že En-Ára je elfka a když jim pravila, že Ďábel žádné jméno nemá. Galadir vmžiku přehodnotil své plány, upustil od dobývání En-Ářiny věže a nechal armádu po jednotlivých národech cestovat dál. Tak se zrána dalšího dne podařilo překvapit Radu na jejím tajném sejití na Dubovém vrchu.

Tohle byl opravdu odvážný – a snad i chytrý krok, blesklo mužovi hlavou. Nejen, že padlo dalších několik členů Rady, ta hlavně pochopila, že nemůže čelit takovým nenadálým útokům. Že musí Nový Hradeluh zničit ihned, ačkoliv na to není plně připravena.

Do svého města se válečníci vrátili vysíleni, ale vzrušeni vítězstvím. A jejich spravedlivého odhodlání si všiml i někdo další – do jejich bran vkročila záhy po nich i En-Ára. Nechtěla pomoci v boji proti Radě, žádala jen o doprovod do Sanfarnë, aby tak již konečně ukončila svůj věkovitý život. Milosrdenství novohradelužanů se odhodlalo podat ruku i takto děsivé elfce.

Je otázka, zauvažoval v duchu muž, zda by byli schopni vůbec En-Áru násilím přemoci, kdyby chtěli. Každý dobrý skutek lze vyložit jako projev hlouposti a slabosti. Kradmo se ohlédl na ženu, kterou ctil, a sám se za takovou myšlenku okřikl.

Brzy před jejich branami stanulo to, čeho se obávali – armáda skřetů připravena je vyhladit. Válečníci se hrozbě postavili čelem. Místo marného opevňování statečně vyrazili po malých tlupách ničit obléhací stroje a nepolevili ani v nejdivočejší bitvě celé války s Radou: o most přes řeku Kayg‘ur. Předlouho drželi skřeti tento závažný přístupový bod, nakonec však byli zahnáni. Když se pak armáda shromáždila k poslednímu střetu přímo v Novém Hradeluhu, vládlo jim o to větší odhodlání. Padly tisíce skřetích hlav, až konečně zůstal jediný člen Rady osamocen uprostřed, obrněn jazykem moci. Nebylo jak ho porazit, až před ním stanula samotná En-Ára. Jakmile poslední zástupce Rady uzřel, že je i tento jeho vzor čirého zla spolčen s novohradelužskými, obrátil proti ní všechnu svou sílu. Zahubil ji a sám byl svým, tak silným užitím jazyka moci pokroucen v bezmocného skřeta.

Pisatel přivřel oči. Tak silné události bylo stále vysilující byť jen psát.

Tak skončil nejhorší pokus ovládnout Taulinor nezdarem. Smrtí celé Rady padlo i z posledních taulinorských obyvatel jejich prokletí a Nový Hradeluh se rozjel do všech stran vyhánět poslední zbytky skřetů. Bylo vyhráno.

Muž položil pero a očima přejížděl poslední řádky. Těšilo ho, že mohl tento příběh, který se rovnou stával legendou, zaznamenat pro městský archiv a další generace. Přemýšlel však, kde se na těchto stranách vzalo tolik obdivu ke statečnému městu. Ne, on sám už dávno nebyl schopen čemukoliv vzdát hold. Byla to slova jeho pradávné, bělovlasé učitelky za jeho zády. A byla to zajisté i síla bouře, kterou rozpoutal jeden poustevník a hrstka jeho věrných přátel rozdílných národů a kultur. Bouře, po níž se konečně rozplynulo napětí – a zavládl svěží den.